Ve snách. (II.)

Mně zdálo se, že hvězdy padaly.

Černá půlnoc byla; chrám se pozvedal,

chrám to gotický a náhrobek v něm stál,

na náhrobku socha, – zkamenělý žal.

Černá půlnoc byla; nikde žádný svit,

jen gotické větví, které neslo kryt,

kde se setkávalo, jasný chvěl se třpyt,

z démantové lampy jak by zásvit spěl.

Nebyly to lampy, hvězd to lesk se skvěl,

nebyla to klenba a nebyl to chrám,

nebyla to socha, já jsem sám a sám

o půlnoci patřil k hvězdným výšinám.

V tom zadul bouře dech a hasly hvězdy skvělé

a bouře dechem chvělo klenutí se celé,

i hasly věnce hvězd a hvězdy padaly,

o které oblohy se klenby vzpíraly –

a přece nespadlo klenutí rozechvělé;

vždyť hvězdu ještě, nejjasnější všech

obloze nemůž vyrvat bouřný dech. –

O hvězdo lásky mé, o hvězdo lásky mé!

V tom zhasla hvězda má, v tom spadla hvězda má

a klenba oblohy se mžikem zachvívá,

se zachvívá, se zachvívá a – řítí. –

Mně zdálo se, že hvězdy padaly.