Ve snech.

Má touha chvěje se... sní v narkotické vůni,

a v duši podivno, omamně sladko je mi,

má hlava sklání se a touží snít o štěstí

na březích zašlých dob, věnčených lilijemi.

Kol ticho únavy; jen v duši bouře hučí,

blesk v mlhu paměti, v čas dávno zašlý, šlehá;

co bylo – vrací se, co těšilo a hřálo,

a duši kolébá dob šťastných vonná něha.

– Zpěv ptačí v podkeří a na záhonech růže,

a v duši živoucí naděje vzrůstá:

hoch vzdychá ku hvězdám, podtají milku líbá,

za svitu bledých hvězd, poprvé, na ústa. –

Blesk slední rozžeh’ se a v dáli dobouřilo...

v duši se shlíží klid: skutečnost s holou lebí,

již růže odkvetly, lilije dovoněly;

žel, není hvězd již víc na nadějí mých nebi.