Ve sněhu, který svítí.

Ó jaká rána tvá, že vzdychl jsi mi tak,

však budiž největší, jí měl bys žehnat spíš.

Je branou v lepší vlast a vzletne do oblak

a vejde v hvězdnou říš

tvá duše v chvíli tu, sotva jsi přivřel zrak.

Kterak je krásná noc, ji volej, chceš-li zřít

ocean zlatých hvězd; když opět nebe lem

se halí v jitřní nach, se barví východem,

jak pláče každý květ,

že již zas opouští údolí mír a klid!

Pad’ sníh na hlavu tvou, na plec a na tvůj prah,

ó kdybys zaplakal, bys ranil vyšší břeh!

Sníh je na srdci tvém, však je i na cestách

a již je jasně zřít

– hle, stopy pěvcovy – kudy jdeš v mnohých snech.

Kudy šel’s v chladných dnech, když vítr vál a vál

a byla jeho pouť v člověka tvář a říš.

Ó jaké smutné dni, máj s bohem, s bohem dal

a nyní každý krok,

tvůj krok ti hlaholí s bohem a s bohem již.

Avšak i srdce tvé – ó srdce bláhové,

kterak nás oklamáš, když zlaté záře jdou,

tvé srdce vzpomíná na jámu hrobovou

a bije s bohem též

a bije bol a bol až k bráně hrobové.

Až k síni hrobové, kde muka stanou hned,

ale i stane zde zář snů tvých, touhy let,

stane zde drahý vznět a noc a každý den,

ó jaký je hrob stín,

že zbývá věrný tak všech vrchů vyvýšen.

Ó jaké dni a dni, když světlo mocné jest,

však není tepla již a umřel děvčat smích

a vyschla číš a číš a svadla záře hvězd.

Kéž stopy otištěné,

když také věrny jsou, jsou vděků trvalých!