VE ŠPANĚLSKU

Na svojích cestách šest dní celých

stráviti musil jsem ve Španělích.

Interessantní byl už můj příchod

do této země, kde žil Don Quixote.

Právě se totiž po starém zvyku

pořádaly tam zápasy býků.

(Přezábavné jsou zápasy býčí,

které se citu lidskému příčí.)

Vstupného musil jsem zaplatit deset

španělských mincí, tak zvaných peset.

Nelituji jich. Celkem vzato

stála ta podívaná za to.

V aréně vedle mně na hlavě hlava,

pokřiky, smích a ržání a vřava.

Ten španělský vzruch a nadšení ryzí

nám lidem severním zcela jsou cizí.

Vedle mne seděla, zjev plný krásy,

Španělka jedna s černými vlasy,

s černými vlasy, plnými vůně,

s velkými zraky, jako dvě tůně,

ve které člověk opojen kles’ by.

Znáte přec Zuloagovy kresby?

Při východu mi v zástupů shluku

pevně a pokradmu stisknula ruku.

Pod nebem posetým hvězdnými roji

kráčel jsem s neznámou známostí svojí.

Na konci města se zahrada tměla

v tajemných stínech ztopená celá.

Do šera vonného fontány zněly.

Tu ona začala: „Torero smělý...“

Vpadl jsem v její vášnivý vzdychot:

„Já nejsem torero, spíše Don Quixote.

Myslím, že vůbec pro zápasy s býky

talent bych jevil jen neveliký...“

Obšírně chtěl jsem jí vyprávět dále,

že nám lidem severním cizí jsou... Ale

v tom ona s divným a nemístným smíchem

vstala a zmizela v soumraku tichém...

Myslila snad, že mi – osude kletý!

cizí jsou všecky španělské vzněty?