VE STARÉ PEVNOSTI.

Pevností starou bloudím dnes,

večer spí v tušení jara,

v ulicích dozněl dětí ples,

nad řekou chvěje se pára...

Prošel jsem každý známý kout,

zamlklé minul jsem domy,

volně tu dýchám, sproštěn pout,

košaté kvetou teď stromy...

Zašel jsem v tiché náměstí.

Socha tam světcova stojí,

spředena v staré pověsti,

proti nimž rozum dnes brojí.

Já bych však věřil všemu dnes,

lásce, jež ve vzduchu taje,

podivnou vůni s nebe snes’

někdo sem v zapadlé kraje.

Vichřice času letí zpět...

Musím zřít drahá mně místa,

kde rozkvet’ první lásky květ,

touha mne zpíjela čistá...

K starému domu došel jsem,

milenku hostíval moji,

navždy je vyryt v srdci mém,

kyne mi ve všedním boji.

Patnáct let dlouhých dělí mne

od oněch bláhových chvílí...

mžikem však duše přehlídne

obrazy, které se smyly...

Na prahu stojí mladý hoch,

s děvčátkem směje se právě,

tak jsem kdys já tu státi moh’ –

trysklo mně s výčitkou v hlavě...

Záclony jsou však spuštěny,

za nimi hluché tmy leží,

ztraceny, navždy ztraceny

v mlhách spí obrysy věží!