Ve starém chrámu.

Vše zdá se mi tak domácí a známé,

ta každá tvář, ty staré varhany –

jak skutečnost, v snech na niž vzpomínáme,

jak štěstí svit kdes v dálce nechaný.

Kdes v dálce, vím... V tom šedém chrámu stanul

jsem dávno jednou v slunný, jarní den.

Slovačí krásnou vesny pozdrav vanul,

kraj svátečně byl celý vystrojen.

A dlel jsem tam, když varhan tony vály

mír v duši, strastmi žití sevřenou;

ty slohy všechny jásaly a lkaly

v dál splývajíce za chrám zelenou.

Znov kreslím sobě v duše svojí hloubi

loď chrámovou a vetchý oltář zřím;

svic záře na něm s jasem dne se snoubí,

kadidla vůkol modrý táhne dým.

Sbor starců pěje, hlavy šedé chýlí

přes začernalé věky zábradlí – –

Ach, po letech tě zřím, snů květe bílý,

snů lásky květe, dávno uvadlý! –

Při varhan smutku nábožném a lkavém

zde stanula jsi v jeden jarní čas;

byl úsměv trpký na Tvém rtíku smavém,

nevěsty vínkem propletli Tvůj vlas...

A mně se zdá, v hlas varhan, v písní tony

Tvůj hořký že se náhle mísí vzdech...

Písmáci denně s kůru hlavy kloní –

zjev Tvůj však schází na vždy v místech těch!