VE STARÉM HNÍZDĚ.

Celý svět zaklopen mlhou je sivou,

umlkla vichřice s písní svou divou,

ticho a smutno je venku...

Doma dnes zůstanu, u starých kamen,

klestu si naložím, veselý plamen

zažehnu ve přístěnku!

Hoj! – už to skáče, a kmitá a syčí,

šlehá to ze dvířek zlatými biči,

jizba kol plna je záře...

Tma prchla do koutů, světlo se směje,

jasný zas ohýnek přítulně hřeje

starého samotáře!

Veselý příteli v samotě mojí,

jásej a praskej a zpívej!

Chudobná jizba má zimy se bojí:

slunkem ty do ní se dívej,

zavoň mi jalovcem, zadechni chvojí,

do duše teplo mi vlívej!

Rudý žár západu v oknech již hasne –

a já si rozsvítil plameny jasné

v otepi smolného dříví:

třaská to na suku, vybuchne z proutí,

do žhavých jazyků popel se hroutí

tak jako do zlaté hřívy!

Rád bývám doma v tu hodinku černou,

vzpomínám na svoji milenku věrnou,

jak se jí v daleku děje;

hlava mi poklesne do tvrdých dlaní,

sním, patře na oheň – však myslím na ni,

a to mé srdce se chvěje...

Ach, jako v nitru těch starobných kamen –

bouří to náhle i ve mně,

vysoko šlehá tam vášnivý plamen,

po slunku dychtím jak země,

po sladkém objetí růžových ramen,

abych je zulíbal jemně...

Tisíckrát v písních svých snil jsem to všecko

šťasten, jak věřící, bláhové děcko,

jemuž se o ráji zdálo;

ale tím krutěji, s osudnou pílí

život mne odháněl z kouzla těch chvílí,

že jsem jich dosnil jen málo...

Dnes teprv, po letech, věřím té zvěsti,

že ke mně opravdu přilétlo štěstí

s dívčí a spanilou lící:

že v novém domově – najdu svou ženu!

Zda však je snadno i za takou cenu

starého hnízda se zříci?...

Zasviť, ty plamene, do mého trudu,

povzbuď mne útěšným slovem!

Smiř vádu obav mých, pochyb a bludů

naposled pod starým krovem:

rci, zda jak u tebe šťasten tam budu

i ve svém domově novém?...

Dívám se do ohně s blouznivou touhou –

hle, jak se třepetá; jak na zdi prouhou

tančící mosaiku kreslí!

Jiskry a paprsky v dýmu se tříští –

zda to v nich naznačen osud můj příští?...

V dřímotách ruce mi sklesly. –

A tu kdos najednou něžně a tiše

schýlenou hlavu mou pozvedá výše,

mluví k ní slovíčka sladká:

„Hochu můj bláhový, proč jen se trudíš?

Těžko to loučení? – Vyplač se, budiž!

Požehnat chce ti tvá matka...

Z té lásky k domovu vyznej se směle –

náležíť ona k tvým cnostem!

Ty’s domov miloval věrně a vřele,

nebyl’s tu pouhým jen hostem:

za to jej najdeš zas znova a cele

i v novém hnízdečku prostém!“

„Přišla tvá hodina – odlétneš jinam,

leč já tě k návratu nenapomínám,

teď budeš jinde zas doma!

Sloužil’s mi do smrti, ctil jsi mé vrásky:

Bůh ti dej odměnu za tolik lásky

jinýma, sladšíma rtoma! – – –“

Zmizelo vidění – procitám z dumy,

cos jen jak peruti u hlav mi šumí,

jizba kol plna je záře.

Tma prchla do koutů, světlo se směje,

jasný zas ohýnek teple mne hřeje,

starého samotáře...

Veselý příteli v samotě mojí,

jásej a praskej a zpívej!

Nechť zítřek na věky s milou mne spojí –

ty s námi zůstaň a dlívej

a kouzlem domova v životním boji

chraň naši lásku a skrývej!