Ve starém hradě.

Svědku zašlé lepší doby,

opuštěn tu stojíš v kraji,

ne však chud a bez ozdoby;

bohatství tak mnohých věků

v šerých jizbách tvých se tají,

dech že vázne ve člověku,

na poklady když se dívá

bez ladu tu nakupené;

někdy upomínka tklivá

do očí ti slzy vžene,

jindy jako pro úlevu

pěsti svíráš v svatém hněvu...

Ve velké jsem stanul síni,

hlučné kdys, však mrtvé nyní.

Se zdi hledí z rámů tmavých

hradní páni v plné zbroji,

naproti nim v pestrém kroji

řada paní usměvavých.

Po stropě a v koutech visí

meče, oštěpy a dýky,

jimiž rytířové kdysi

rozráželi vrahů šiky. –

Dlouho stojím v zadumání –

myšlénka se v duši plíží:

jak by se as mladí páni,

hradu noví dědicové,

v cizině již kdesi hýří,

v těsném fráčku mody nové,

prohýbali pod krunýři,

pod velikých mečů tíží;

vždyť už pro bičík jen malý

sotva stačí jejich svaly...