Ve starém krunýři.

Kdes v šerém koutě tiché galerie

stál starý krunýř Bůh ví kolik let,

rez narudlá jej hustou třísní kryje,

a do nitra si křižák síť svou vpřed'

v to místo právě, kde kdys nedočkavě

bušilo srdce u válečné vřavě,

kde udatenství rudý hořel květ.

Přitmělou síní smavé jitro táhlo,

v něm vůně po růžích a ptačí zpěv,

a paprsk slunce pronik' šerem náhlo,

že ocel vzplála jako čerstvá krev.

V paprsku muška jako perla světlá

ve zrádné nitro do krunýře sletla,

a v nitek spleti její zmizel zjev.

A život celý, jeho boj a vření,

výkřiky vášně, bídy krutý hlod

stál před mou duší v onom okamžení

a bouří byl a jekem velkých vod,

kde píseň ptačí, poesie ryzí,

v chaosu zvuků zaniká a mizí

jak v mračen temnu hvězdy malý bod.

Kyj Kajnů, Nerona se lvy zlými,

Rím potomní a hranic hustý čoud,

moderní bodák s hroty blysknavými:

vše rojí galerie šerý kout.

Tůň činí z žití, kde zřím v kruté muce

jen ze člověka sepjaté dvě ruce,

pár bublin u úst, kdy chce vydechnout.

Za třpytnou muškou sny, jež v mládí sníme,

mizely v hrobě v lepké pavuči,

stisk rukou, víra, na dně kdesi dříme

v ocele chladné drsné náruči,

a ze rtů lásky – oh, zda více třeba! –

to slyším zníti: „chleba, napřed chleba!“

jak prospěch v koutku kdesi poručí.

A postať jakás, socha, modla zlatá

vstávala z temna zlatem zářící,

já zřel, jak sevšad lidí dav k ní chvátá

s plamennou touhou, vášní, na líci.

Kdo jsi? dím. – „Doba, staré zlaté tele...“

a v děsu zřel jsem místo Israele

vše lidstvo kolem v tísni tančící. – –

Ó přelude, Ó pravdo, básníkovi

zda popřáno jen hlédnout ve tvůj taj,

kdy myšlénka jak motýl purpurový

mu k čelu snese zakrývanou báj! – – –

A hle, – tu míč se kmitl síní malý,

snad děti kdesi v zahradě si hrály,

a v krunýř vlítl maní přes okraj.

A za ním v spěchu laškujíce spolu

s hošíkem děvče vběhlo do síně.

Dvé drobných ruček kotí krunýř dolů

a pavuč trhá v jeho dutině...

Pryč vidiny – já jsem viděl v chvění

to veliké a pravé rozluštění

a v sobě spasitelné jedině:

Já viděl Lásku. Plála z očí dětí

a byla svatá, snad že Bůh to sám,

ručky si tiskly – ptáci, kteří letí

s maličkým míčem znova ke svým hrám. –

O dobro, právo, zákone, Ó blaho,

co jedině můž lidstvu býti draho,

juž vím, kam jít a kde tě hledat mám.