VE STARÉM PARKU...

Ve starém parku setmělém,

tam zpívá fontána,

když uspáno vše andělem,

od šera do rána.

Ó, kroky svoje stiš

a slyš,

do modrých stínů noci tak tiše schována.

Když měsíc šlehne alejí

a tká své obrazy,

tu na sta třpytných krůpějí

v kov zvučný narazí.

Ó, sladký šepot stiš

a slyš,

jak padaly by perly to zlaté do vásy.

Slyš, hudba staré pohádky

v park line modravý

a volá v život nazpátky

dob dávných postavy.

Ó, polibky své stiš

a slyš,

jak stíny parkem chodí, jich vanou pozdravy.

Jen ten, kdo pravou ve chvíli

v to vejde zátiší,

než noc se k jitru nachýlí,

tu hudbu uslyší.

Ó, dech svůj stlum a stiš

a slyš

čarovné sladké písně ty tóny nejtišší.

Ó, ženo moje, anděli,

plá měsíc po kraji,

viď, pravou chvíli uměli

jsme najít potají!

Ó, pochyby své stiš

a slyš

tu hudbu – či jen srdce to naše zpívají?