Ve starém parku.

O sestro drahá, kéž bys jen znala,

jak mnoho často vzpomínám rád:

táhl se parkem večera chlad,

nám radost rety tajená spiala

blažené chvíle v tušení sladkém,

blízkosti velké nevinným zmatkem.

Kol vůně táhla zkvetlého hlohu

a starý park se zvolna v sen klad...

Co jsem Ti šeptal, vzpomeneš snad? –

o sestro drahá, zda věřit mohu,

že Tvoje rety splynuly s mými

pocely k šílení blaženými?

Byl večer tichý s šeření vlahem...;

však brzo luna a hvězdný jas

na nebi vzpučel, kolem, i v nás –

a duše zřely v poznání blahém,

v rozkvetlých létech snivého mládí:

máme se rádi, tolik, ach rádi.