Ve starém parku.

Toť zbytek tichý zašlé, krásné doby,

pln cest ve stínu starých kaštanů!

Leč neušetřily ho časů zloby,

a dávno voda vyschla z fontanů,

a pěšina již travou obrůstá,

v niž malé stopy vtiskly nožky paní;

na sochách mechovina přehustá,

jež jako vetché stařeny se sklání.

Ó šeré ticho v klenbě alejí,

kde teď jen motýli se zachvějí!

Zde mihaly se hlavy pudrované

a k sobě klonily se v hovoru –

střevíce drahé – šaty premované –

i sluhů silhouetty v obzoru...

Teď Satyr, jehož tvář se usmívá,

jak na vílu by čekal ve sluji,

se dívá – pavouci jak nymfám hlavy

šedavým, hebkým prachem pudrují.