Ve starém zámku.

Městečko malé, kdesi na Polabí,

v okolí pole chudá, písčitá,

zde-onde lesík prořídlý a slabý

a vyschlá obec pejřem pokrytá.

Ve strmých březích Labe kol se vine,

nad nimi vrby, olše, hlohy stinné,

na lukách močál zbylý po povodni,

tu a tam lípa a kaplička pod ní.

Uprostřed města kostelíček malý,

kol něho hřbitov spustlý, chudičký,

lip několik tu, jež se neujaly,

a farářovy v úlech včeličky.

Za chrámem fara v listí rév se skrývá,

a na svět jaksi s úsměvem se dívá.

Dál stará škola – střechou slunce svítí,

nad vchodem nápis: „Uč se moudrým býti!“

Z ulice smutné vede alej stará

do zámku, na němž dlouhý hlodal věk. –

Co ptáčat zpívá v aleji té z jara,

co prochází se švarných děvčátek! –

U zámku park je velký, zanedbaný,

z kořenů růží bují šípek planý,

dna vodojemů mech a tráva halí;

zarostly cesty, sochy oprýskaly.

Toť jeviště. – Teď nechať vstoupí herci! –

Hle, stezka úzká vede přes louku

jak tmavší páska pestrém na koberci, –

jde po ní rek náš v černém klobouku. –

Pod jeho střechou širou, nekonečnou

lze tušit hlavu pro umělce vděčnou. –

Čas úředně však představiti reka,

oponu vzhůru! – obecenstvo čeká!

On klobouk smekl, – opona se zdvihla –

a mimovolně přimhuřujem zrak,

zář pronikavá před námi se mihla,

jak se slunka by zved se tmavý mrak.

To zasvítila jeho lebka holá,

paprsky slunka jako gloriola

se v jasném kruhu kol ní odrážejí

a zbytky vlasů zlehounka se chvějí.

Obočí hustá jako mračno dvojí

se nad očima hrdě zvedají,

zrak těká všude, nikdy nepostojí

a víčka jeho stále mžikají.

Do polou halí obličej mu celý

vous bujný, černý, trochu prosivělý

a dýmka hrozná visí z jeho houští,

z ní jako Perun šedá mračna pouští.

Čamara sešlá, polské šaravary

a lesklé čižmy pěkně zdobí jej.

Zjev jeho celý volá z dálky: „Vari!

jsem Prokop Skála! cestu udělej!“ –

Divoce planou těkavé mu oči

a jako proutkem nonchalantně točí

mohutnou holí se Žižkovou hlavou. –

Tak po lukách se k zámku brodí travou.

Ze zámku vyšel právě stařec malý,

zastínil zrak svůj suchou pravicí

a pod ní oči náhle vzplápolaly

a úsměv sladký kmit se na líci.

K poutníku z dálky obě ruce zvedá

a k němu kvapí, že až hlava šedá

s čepičkou zlatou v chůzi se mu třese. –

Ach, srdce celé v ústrety mu nese!

„Prokope!“ volá, „dlouho jsem tě čekal,

že konečně jsi ke mně přišel zas!

Povědět musíš, kde jsi stále těkal,

kdes byl ten celý nekonečný čas?“ –

„Ve službách vlasti!“ Prokop vážně praví.

„Ať kdekolivěk vděčný národ slaví

své syny velké, kterých více není, –

já pomáhat tam spěchám bez prodlení.

Ty oslavovat, kteří pro vlast mřeli,

jí věnovali všechnu sílu svou,

to srdce káže, povinnost tak velí, –

já nevynechám slavnost jedinou.

Po vlasti chodím ode města k městu

a podniknu i sebe delší cestu, –

ač sotva stačím, – údy bolí z toho,

neb velikánů máme trochu mnoho.

I zdejší obec teď se rozpomněla, –

čas nejvyšší však v pravdě k tomu byl! –

že slavnost velkou též by strojit měla,

že jednou tady jakýs básník žil.

Den slávy zítra, – nuže, zde jsem celý,

kam vlasť mne volá, povinnost kde velí. – –

Chci pro dnes užit pohostinství tvého

a posilnit se sklenkou mělnického.“ –

„Jsi vítán, vítán!“ a stařec zahovoří,

„vše snesu ti, co pustý chová dům!“ –

A došli k zámku, vstoupli do nádvoří

gotickou branou, jež se valí v rum.

Kol mrtvé ticho, – nikde ani hnutí.

Zeď hradební jest polo na spadnutí

a dům sám vetchý, plný děr a mechu,

jen břečťan halí po samou jej střechu.

„Vše pusto tady!“ stařík truchle řekl,

„vznešená vrchnosť špatně vzpomíná“

(při slově „vrchnosť“ čepičku svou smekl)

„a ze zámku již pouhá ruina.

A já sám vetchý v zámku opuštěném!“

Zakýval hlavou se hlubokým stenem

a k nebi zvedl pohled plný bolu.

„My rozpadnem se jednou ve prach spolu!“

A chodbou temnou hosta svého vedl

ve skrovný pokoj, ve svůj tichý byt.

Tam Prokop Skála na pohovku sedl

a spěchal pak se dýmem zahalit.

A zatím správec sháněl bez únavy,

co spižírna a sklep co choval tmavý.

Ač hody možná bohatší být měly,

vesele sklenky o sebe přec zněly.

Dva druzi sešli po dávném se čase,

tož vyprávět si mnoho musili.

Zhas’ dávno den, noc venku černala se

a v jizbě posud sklenky zvonily.

Vyprávěl Prokop, jak se národ činí,

že plno slávy po Čechách je nyní –

a správec malý stěžoval si druhu,

že samota mu valně nejde k duhu.

A pozdě bylo, – myslím půlnoc skorem,

když zacinkaly číše naposled. –

Kmet správec hosta dlouhým korridorem

se světlem v ruce do ložnice ved.

Ložnice velká panskou byla jednou, –

teď puká strop a čalouny již blednou

a s pavučinou prach se na vše věsí

a hrobem zdá se postel pod nebesy.

Hle, obraz dívky proti loži visí,

naň hostitel se truchle zadíval

a dlouho hleděl v dívčí něžné rysy,

ač vrstvou silnou prach je pokrýval.

Cos jako lítosť zachvělo mu retem: –

„Růžové poupě, svadlé před rozkvětem!

Komtesa Anna, – šestnáct let jí bylo,

když srdečko ji malé dobušilo.

Již dávno tomu“ – kleslým pravil hlasem,

„ach, myslím, že už celý lidský věk!

však v tento pokoj zabloudím-li časem,

vždy na ten obraz hlednu mimoděk.

Hle, její velké modrojasné oči,

kamkoli kročíš, za tebou se točí,

jak o soustrasť by prosily tě tiše, –

či jak by kohos hledaly tu spíše.

Ach, byla krásnou! – Je však pozdě, hochu,

a tvoje dýmka, tuším, zhasíná.

My u sklenice zdrželi se trochu

a zítra slavnosť brzo začíná.

Nuž, dobrou noc! – Však teď jsem vzpomněl právě

při pouhé zmínce o zítřejší slávě:

víš, – onen básník býval v zámku tady

písařem tehdy, – při tom zmíral hlady –“

„To bývá tak!“ děl Prokop zamyšlený,

„však ukáže mu národ vděčnost svou!

Na jeho hrob a pomník drahocenný

se deštěm zítra věnce posypou.

Vavříny, palmy, stužky plné zlata, –

znít jeho jménem každá bude chata

a budou zvučet noviny i zvony

a prodávat se z cínu medaljony.“ – –

A „Dobrou noc!“ pak přátelé si přáli.

V ložnici tiché Prokop osaměl. –

Vyhledl z okna. Venku hvězdy plály,

svit luny na skle lámal se a chvěl. –

Pak svíčku zhasil, ulehl si v lože –

Skráň do podušek atlasových vlože

se nutí k spánku, sen však nepřichází.

A měsíc žertem paprsky naň hází.

Ložnice plna měsíčního svitu

a rek náš marně oči zavírá

a marně brání divnému se citu,

jenž náhle se mu k srdci prodírá.

To možná bázeň? – On! a bát se! k smíchu!

však trochu teskno v hrobovém je tichu.

A z obrazu dvé jasnomodrých očí

tak divně patří a po něm se točí.

Komteska Anna! – Po smrti snad straší?

To pěkné dítě jako růže květ!

A Prokop sám teď od sebe sen plaší

a rozvahu se snaží udržet.

A hledí, – hledí, – – ze tmavého rámu

zří sestupovat mladou sličnou dámu.

Obličej její mile, dětsky něžný,

šatičky její jak obláček sněžný.

Na vlasech pudru zlatý prášek leží,

kol hebké šíje z krajků límeček,

na hrudi útlé růžička je svěží. –

A květ i dívka mrtvy celý věk!

Střevíčkem malým již se dotkla země,

jen roucho bílé šelestilo jemně

při kroku jejím. – Ke stolu šla tiše, –

v paprscích luny vznášela se spíše.

Ve starodávné usedla si židli

a v ručkách jejich papír zašuměl. –

Ač údy hrůzou pomalu mu stydly,

zved Prokop hlavu, všechno vidět chtěl.

Teď zpozoroval teprv knížku malou

na stole ležet. – S pílí neskonalou

nepohnouc brvou děvčátko v ní četlo – –

Těm jasným očkám stačí luny světlo!

Ta očka jasná! – Prokop dobře viděl,

jak blankyt jejich tajný kalil žal,

a kdyby nebyl – hrdina! – se styděl,

sám nad děvčátkem snad by zaplakal.

Po tváři její slzičky se kradly,

v tu knihu malou beze zvuku padly

a krůpěje jich staré listy pily, –

dnes dosyta se jimi opojily!

A dlouho, dlouho v čaruplné záři

nad knihou dumal světlý vábný zjev.

Růměnec zkvetl v dívčí bledé tváři,

pod pletí jemnou jak by vřela krev.

Nadšení svaté ve zraku jí plálo

a rek náš viděl, – či se mu to zdálo? –

že s ňader útlých sňala kvítek svěží

a že ta růže na knize teď leží.

Však toto spatřil sotva okem jedním.

V tom měsíc uhas, mračny zatopen, –

zjev náhle zmizel. – Tma jen byla před ním

a na víčka mu padl těžký sen.

Jak opil by jej dech té slíčné růže,

on tvrdě spal, – jak rek jen spáti může. –

Den dávno byl a městem hudba táhla,

když otvíral zas oči poznenáhla.

Se smíchem nad ním hostitel stál šedý. –

A Prokop rychle z lože vyskočil, –

u stolu ale zastavil se bledý

a rozechvěn se k starci otočil.

„Co značí toto?“ promluvit moh’ s těží. – –

Na stole kniha, stará kniha leží,

na knize růže, sladce ještě voní

a jak by rosa třpytila se po ní.

Když o zjevení vypravoval dlouze,

hlas Prokopu se jaksi trochu chvěl.

Však šedý správec hlavou kýval pouze

a vetchou knihu mlčky prohlížel.

Pak na starý se obraz v dumách díval

a pohnutí své marně tlumil, skrýval.

Děl: „Pravda!“ – Divně jeho slova zněla,

„v živůtku dříve růžový květ měla.

Ubohé dítě! Slýchával jsem jednou

cos o nešťastné lásce vyprávět.

Smrť sáhla na ni svojí rukou lednou

a čítali jí sotva šestnáct let.

Uvadla touhou, jak ta růže svadne, –

ach, škoda, škoda růžičky té vnadné!

Hle,“ – zvedl knihu, – „co komteska četla

za kouzelného měsíčního světla.

Toť verše toho, jehož jméno právě

jsi přišel slavit, hymny jemu pět, –

snad k vavřínům a palmám, k jeho slávě

též ona jeden přidat chtěla květ!“ –

A Prokop Skála rychle kvítek chytí:

„Chci přání její ihned vyplniti!

Před jeho pomník, mezi věnce skvělé

položím růži, – dárek od zemřelé!“

Však správec šedý zadržel mu ruku:

„Nech, příteli, zde vonný kvítek ten!

Na světle denním, ve slavnostním hluku

snad zmizel by jak kouzlaplný sen.

Jen duchu patří dárek z mrtvých říše,

na jeho knihu položme jej spíše, –

při hlučné vřavě, křiku lidu všeho

nebude jistě přítomen duch jeho!“ – –

Jásotem chvělo městečko se celé,

prápory vlály s bran a stožárů, –

od rána zněly dlouhé řeči skvělé

a podvečer pak cinkot pohárů. – –

V ložnici tiché, zase opuštěné

květ růže ležel v knize otevřené.

Ty staré básně plny vůně byly,

však ve městě ji věru necítili. –