Ve stínech pralesů.

Tajemná noc, když rozespí se klidně

a pojme v náruč celý svět tak vlídně,

jak matka dobrá dítě unavené;

když bledý obrouček se v nebi klene

a na zemi tím pološerem svítí,

že duše jakous’ vyšší úctu cítí

a člověk s touhou v hvězdy se zadívá –

tam příští chvíle osud psán prý bývá? – –

Tajemná noc! – a tichem prales kryje;

jen časem vytí šakala se vryje

tím známým, děsně táhlým zvukem v ucho,

neb pták se ozval – a zas’ kolem hlucho,

jak byl by vymřel všechen život náhle –

vždyť i ten větřík lenivě, tak táhle

se loudá lesem, listem pozašustí,

pak opět dále v polosnu se pustí

a lehce po prerii bílé táhne,

že sotvy stéblo trávy slabě nahne –

tichounce šepotá, zas’ mlkne – dumá.

Aj! marně oko mé v tom temnu zkůmá – –

Tož bystřeji ten zrak tam v houští žíhá,

ten jakby jiskry stromovím se míhá,

že mžikem v plamen roznítiť se strojí:

to Indián tam na čekání stojí.

A Indián tam stojí na čekání.

Té jeho pomstě nikdo neubrání,

ta přirostla již k vlastní jeho duši;

zanikne, až když smrť mu dech přeruší.

Zda směl by kdo se diviť jeho zlosti?

když k pomstě zvou jej otcův hrobě kosti,

ty drahé kosti – hroby znesvěcené –

a již i od nich běloch dál jej žene,

již i ty hroby krade jemu svaté. – –