VE STÍNU LESA.

Nad námi

tichounce

šeptaly větve smrčí,

a chvělo se listí buků,

a dumaly koruny modřínů

dávné zkazky – –

Mech lil kolem opojnou vůni

z drobných svých květů.

Ve větvích zpíval ptáček

zpěvy milosti.

Slunce hřálo do větví a

plazilo se mechem a

vřesovím...

Nám bylo

tak blaze v duši.

V ní zpívalo štěstí,

a chvěla se touha,

a jásala láska; – –

naše veliká láska a čistá,

jež vzpučela, zkvetla

v objetí buků,

ve stínu lesa. –