VE STÍNU LÍPY. (III.)

Dík, pane mistře, – s pousmáním děl

mládeže pěstoun, štíhlé prsty noře

lehounce v tabatěrky hnědý pel,

jak ptáče letem perutě své v moře –

dík za příběh, jenž bájce roven smělé,

ač znak má pravdy bezúhonné v čele.

Zejména věřím rád, že v bujném pychu

vévodil humór při besedě mnichů.

Květ veselosti bují v stínu kápí,

když vinná rosa lupeny mu skrápí.

Nesvědčíť duši lidské věčný smutek,

v ní stále mraky střídají se s jasem,

a veselosť jen výš se vzepne časem

pod žíní drsnou, pod ranami důtek.

Kdys nahledl jsem v žaltář z dávných věků –

mnich pobožný jej na pergamén psal –

a hle! květ mnohý barvitého vděku

kajícných žalmů verše proplítal

i mnohý rarach, z askétova štětce

vyklouznuv drze na posvátnou blánu,

jak opíče tam vhoup’ se k nohoum světce

gótických liter zlatou na lianu

a šklebnou lící hlásal v časů příval,

že mnich již dávno slabé chvíle míval. – –

Než čekal jsem, že z příhody té divé

snu vyloupne se finta škádlivá.

Vždyť spánek útvary své proměnlivé

v kroj skutečnosti časem odívá.

Zpomínám noci jedné, noci žalné.

Mráz ovíval mne za varhany v kůru

a pod nohami zbožných davy valné

se v beztvárnou mi rozplývaly chmuru,

v níž svíce oltářní tak divně plály,

jak bludičky, když mlhou tančí v dáli.

A bezvýznamně, jako vody ruch,

pastýřské písně šuměly mi v sluch,

ty starodávné prostoněžné zpěvy,

že vzešla hvězda nad betlémský lán,

že narodil se, narodil se z děvy,

z nebeské růže kvítko, Kristus Pán.

Jen zvykem prsty po klávesách spěly, –

však myšlenky mé v minulosti dlely.

Dům nízký vidím, v hojné révy zdobě.

Na práhu jeho něžná postava,

půl děva vesnická, půl města robě,

drůbeže davy pestré svolává.

Jeť popelka to, zapomněvší skrýti

za rána dárek blahopřejných vil:

klobouček slaměný, jenž plný kvítí

na stuhách hedbávných jí klesl v týl.

Vlas prostý vlnou bohatou se lije

na pružná ramena, po jemnou hruď,

dlaň bělostná kol zrní zlaté sije

a lahodný rtík vábí: puť puť puť!

Mrak perutí se hemží v šumném plese

u nohou jejích, v jasném zápraží –

tak nejprv jsem ji spatřil, vraceje se

z vycházky ranní, s knihou pod páží

a líbezný ten obraz prostých vděků

nesmaže s paměti mé ruka věků.

Pak viděl jsem ji v jizbě polotmavé,

jak ve závoje lehké bílé stíny

přede mnou stoudně líčko vila smavé,

na skráních majíc vínek rozmariny.

Však posléz rozptýlil ty skoupé sněhy

prst její laškovný a z pod závoje

dvě hvězdy májové, tak plné něhy,

plesaly němě: Tvoje! Navždy tvoje!

Pak viděl jsem ji, klonící se tiše

nad stinný oblouk prosté kolíbky,

v níž unešeny do snů divné říše

houpáním jejím, písní, polibky

dvě hlavičky lnou k sobě v růžném znoji,

jak pod ochranným listem poupě dvojí.

Mé rámě k srdci blahou vine matku

a ret můj na jejích teď hoří rtech.

Kolíbky šelest – vrkot kolovrátku –

praskání ohně – dítek jemný dech –

bouř zimní oknem v liché řinčí zlosti –

O, božský půvab šťastné domácnosti!

A teď? – Mým dítkám v lůžka zasněžená

ukolébavku zimní vichr sténá

a ženuška má v pusté jizbě leží.

Jak nevěstě jí opět závoj střeží

bělostnou mlhou vděkuplné líce –

však chladné prsty nezdvihnou jej více.

Kol hosanna! i alleluja! pěli,

zvon kovovým se v ples ten mísil rtem,

varhany jasně pod rukou mi zněly –

však duší válo temné rekviem.

Poslední smutně sestupuju s kůru

a potácím se sněhem k domovu –

tisíce světel hraje po azuru

i po bělostném země příkrovu.

Má jizba plna stříbrného jasu,

že paprsků mi jeví klidný ples

list myrty každý ve drahém tam vlasu

i svatých obrázků těch pestrou směs,

jež snesla soustrasť na tu mrtvou vnadu,

jak suché lupení dech listopadu.

K mrtvole sličné v kolena jsem klesl

a ruku její chladnou ke rtům vznesl.

Nadarmo žhoucí vláha na ni padla –

již neokřeje lilie ta zvadlá!

Což na věky již spjata ledným chladem

tak miloteplá druhdy, hebká pleť?

Ni jeden ještě stisk? – A ruka pádem

zazněla temně žalnou odpověď.

Jen jednou, ještě jednou zbuď se, milá,

tvůj druh tu zoufá – a ty klidně spíš –

vždyť jsi mi věrnou těšitelkou byla –

zda žalostné mé prosby oslyšíš?!

Ať kdekoli tě tají duchů sídla,

té prosbě neodoláš, buď kde buď:

jen jednou ještě odlož hvězdná křídla

a vrať se v tuto mramorovou hruď,

jen jednou ještě v tichém, krátkém vzdechu

otevři pro mne oči blankytné,

a libým rtem mi šeptni pro potěchu

jediné slůvko lásky soucitné!

Tak volal jsem – leč stínů jenom roje

po tváři její v tajném hrály chvění

a na rtech usmání, v němž zastihlo je

anděla smrti chladné políbení.

Za rána teprv dovedli mne k loži –

toť byl můj štědrý večer, hod můj boží.

Míjeli dnové líným, hluchým krokem,

bez cíle, vděku rok se střídal s rokem.

Jak báje rek, mdlým okem touže k rovu,

jsem přikován pněl k žití pusté skále,

vzpomínek dravci obletován stále,

již ránu mou vždy rozdírali znovu,

mé síly chably, skrovný statek hynul,

květ každý uvádal, kam krok se šinul,

pošmourných askétů jsem přijal mravy,

hled lidský míjel, řeči souzvuk jarý

a skrytě pěstoval jen bol ten dravý,

jenž v srdce moje zatínal své spáry.

Později v knihách úlevu jsem hledal.

Zejména rád jsem vědy perutí

v nesmírné světů prostory se zvedal,

v zářící slávu nebes klenutí

nad tento svět, jenž ve kvítí svém hluchém

i s mravenčím kol něho lidstva ruchem

mou hruď jen steskem plnil, nechutí.

Leč kdy jsem bádavými vědy zraky

rej světů známých vyměřil a sčet’

až po nejzazší bledé stálic mraky,

kam ducha lidského se vznáší let,

kam v závratných se čísel vine šiku,

let miriády měře v okamžiku,

a kdy jsem představil si sbor ten celý,

tušených světů spoustu veškeru,

jak nespočetný písek, zlatoskvělý

v nesmírném velemoři étheru

i jiných světů miriády k tomu

co pouhý prášek v kosmu šírém dómu:

přec bez potěchy vracel jsem se k zemi –

vždyť v obrovském tom hmoty pantheónu

jsem darmo hledal, kde tam perutěmi

můj anděl kývá v toužném hlavy sklonu.

Ze spousty knih jsem těžké zdvihal skráně

a raděj pod oblohu živou spěl,

kde často s milosrdné nebes báně

útěcha, již jsem v knihách nenašel,

v podobě luzné sechvěla se ke mně

po mostě stříbroskvoucím, mléčnou dráhou –

tu kolena jsem nížil k prachu země

a srdce pookřálo zraků vláhou.

Byl štědrý opět večer. Z jizby pusté

mne vypudil roj temných myšlenek

do spousty sněhu, metelice husté.

Jí kmitala zář jasných okének

pod bílých krovů ledovatým svahem

jak očka dětská, jiskřící se blahem.

Ples šuměl po vsi – chvílí zazněl náhle

přeletem saní zvonec, dívčí smích –

a do hlaholu zvonů zněly táhle

radostné zvuky rohů pastýřských.

Leč já jsem prchal z radostného ruchu

bez cíle sněhem ve kraj zatmělý,

až hlahol zvonů zhasínal mi v uchu

jak andělských jen křídel ševely,

nesoucích pokoj dobré vůle lidem;

též má se hruď tu naplnila klidem.

Zrak vlhký s tichým pozoroval sněním

hvězdiček bílých dovádivý rej,

jenž nesčíslným jemným políbením

mi rozpálený chladil obličej.

Sníh padal houšť. Však přál jsem si té chvíle,

by bez ustání takto padaly

na hlavu mou ty chladné hvězdky bílé,

by pozvolna se v rubáš spřádaly

a pochovaly jemně pod závějí

hruď sirou bez potěchy, bez nadějí.

V tom náhle sněhu chaos třepetavý

lehkého stínu chmuru tajemnou

objevil zraku; jemný obrys hlavy

pak zřetelně se mihl přede mnou.

A jasněji se jevil, určitěji,

až rázem hlavinku jsem poznal – její.

Těch kadeří jsem poznal světlé vlny,

milostné tílko, lehkou chůzi vil,

klobouček slaměný, jenž květů plný

na stuhách růžových se svezl v týl,

tu dívku půvabnou, jak první jitro,

když ozlatilo rajských palem sbor. – –

Nesmírným blahem zachvělo se nitro,

až slzou trysklo vlnění to v zor.

V tu chvíli zapomněl jsem, že to robě

v mou paní rozkvetlo a zvadlo v hrobě.

Vše prchlo z paměti a v blahém zdání

jsem za dívenkou spěl, jak v dávný den,

kdy poprvé jsem takto chvátal za ní

a dostihnout ji váhal roztoužen.

Ta stezka tehdáž v olší ranním stínu

k tichému luhem vlnila se mlýnu.

A vše tak nyní. Vánice ta krutá

v zelený kolem změnila se luh,

v němž nesčíslná září očka žlutá

a sněžných motýlů se hemží ruch,

jímž pěšina se vine do dálky

pod lehkou nohou vábné rusalky.

Však běda! V mihotavém nyní chvění

podoba něžná bledne, rozplývá se.

I spěchám blíže – sahám v roztoužení

po roucha prchavého siné řase –

tu ke mně obrací se ladná víla –

ne dívka již – zjev paní vděkuplný,

kol údů ztepilých jí sněžné vlny

vlající závoj lehce rozestýlá

a s tváře bledé, jež se ke mně kloní,

zář očí krásných těšivě se roní.

I roste, roste ve hvězdné až kraje

postava vzdušná, hasnouc pojednou,

jak mlha závoj třepetavě vlaje

v oblasti šíré vlnou průhlednou –

již jen ty oči v rozplynulé tváři

od nebes ke mně sklánějí se v zem –

teď hvězdy dvě tam vysoko jen září

nad bílé střechy chudým obrysem.

Okénka světlého se chytám rámu

do sněhu klesnuv před neznámým krovem,

jenž nade mnou hrá kmitem jasných plamů

v ledových ostnů věnci křišťálovém.

Tu poznal jsem, že k cizí kamsi chatě

jsem polospánkem objat zabloudil

sněživou nocí – jiný řek’ by svatě,

že choti duch jej tamo přiloudil

z úmyslů tajných, lásky puzen plamem,

přioděv těla vzdušného se klamem.

V okénko hledím. Jizba nízká, skrovná

a přec tak vábná, plná drobné zdoby,

již ruka pilná schraňuje a rovná, –

mi připomíná zašlé s chotí doby.

Nádobí čínské, lože povlak sněžný,

mech v okně kyprý, na něm Betlém něžný,

na skříni jablek uzardělých řada –

vše, jak to mívala choť moje ráda!

Strom vánoční se hvězdičkami kmitá

a zlatý ořech kývá s každé snítky,

do stínu jeho milostné dvě dítky

peřestá vábí hříčka rozmanitá.

Stařenka šedovlasá scvrklou dlaní

v krabice sahá tajuplnou skrýš

a před lesklá jich očka v usmívání

báječnou Liliputu kouzlí říš

z nizounkých postav, obydlí a stromů, –

máť sličná opodál se těší tomu.

Přec není bez chmury ten obraz jasný:

postavu paní mladé ovívá

truchlivou vlnou černý hedbáv řasný

a její hled se nyní zarývá

nad lože v obraz, obestřený flórem,

v uvadlých nezabudek vínku sporém,

rty, řasy paniny se jemně chvějí

a slza vytryskla teď v líce její.

Jí zajisté též schází bytost milá

k vánoční besedě – a křeslo páté,

jež nyní slzíc k stolu přistavila,

zpomínce jistě zasvěceno svaté.

I prostřeno má vedle krásné paní

před židlí tou neviditelný host,

jenž duchem jistě z nadzemí se sklání

v tu svatonoční tichou společnost.

Pojednou vstala paní, vztáhla ruku,

hled zakotvila v okno ztrnulý,

vzkočily dítky obě v plesném hluku

a z jizby o překot se hrnuly.

Jásavé „tatínek!“ se v cupot mísí

a již ti šotci na šíji mně visí.

Máť sličná za nimi se kloní s práhu. –

Což činit? Do teploučké vcházím koby

a dím, kdo jsem a co té svaté doby

sem hustou vánicí mou vedlo dráhu.

I slyším navzájem, že v blízkou ves

jsem zbloudil k chudé po lékaři vdově.

K večeři zvou mě. Díky! Zvou mě nově,

bych zhrdavě jim spaní neodnes’,

a na obrat již ruka švarné ženy

plášť s ramenou mi snímá posněžený.

Na křeslo u stolu mě nutí prázné.

I přisedám – ves odpor na rtu vázne.

Polévka vonná přede mnou se kouří,

bych poohřál se po sněhové bouři.

A musím vyznat, po drahné že době

lahodná prósa dobré kuchyně

mne opět jednou podmanila sobě.

A brzy jak ve vlastní rodině

jsem seděl v lidiček těch cizích středu

u kamen praskavých. Jak stříbro ledu,

jež drobnou perlou ve vlasech mi tálo,

i srdce mé se zvolna rozehřálo.

Já o choti, o mrtvém ona muži

jsme mluvili, v hovoru svěží vínek

jsme natrhali s keře upomínek

tak mnohou bělostnou i černou růži.

I žertů pak jsme rozzvučeli zvonce,

na rubu šachovnice hráli mlýnek,

ořechy louskali a konec konce

punč zakouřil se z útlobokých sklínek.

V má ramena se kloní s obou stran

hlavinky dítek jak dvé klasů váním.

Spí stařena. Již čas, bych s děkováním

opustil vděkuplný tento stan!

K domovu kráčím. Čisto září nyní

hvězdnatá obloha a řízou sněhu

na spící krajině se klénot jíní

v bezčetných jisker jasném blýská žehu.

Však také v duši mojí hravý jas

teď rozptyloval těžkou žalů chmuru,

a když jsem o půlnoční seděl zas

nad zbožným davem za varhany v kůru,

tu zasáhl jsem jaře do kláves,

že chrámem zvučný rozlehl se ples

a slavně hlásal s pastýřskými zpěvy:

že hvězda vzešla nad betlémský lán,

že narodil se, narodil se z děvy,

z nebeské růže kvítko, Kristus Pán.

A konec víte. Za rok na sanici

od vísky nedaleké v naši ves

s rolniček smíchem, sněžnou plískanicí

jsem štěstí bývalé si domů vez’.