VE STÍNU LÍPY. (V.)

Teď hostinská, v kruh zasedajíc hostí,

pustila uzdu bystré výmluvnosti:

Což, strýčku, schází vám – krom této nohy?!

Hůř’ skončil žití běh váš soudruh mnohý.

Když zájezdní jsme měli hospodu

na říšské silnici, tu povoz bídný,

jak snědých cigánů byt nepoklidný,

nám přiklepal se kdysi ku vchodu.

Pod jeho nápravou se kolébala

svítilna vetchá s žerdí strakatou,

nad polámanou obručí se pjala

děravá plachta s hojnou záplatou

a v předu budil váhavými kroky

chraptivý zvonec koník chudoboký.

U našich vrat se ztajil skřipot kol,

však nikdo s vozu nešinul se v dol.

Jen malá ručka okraj plachty zdvihla

a pod ní, s cetkou v čele bezcennou,

bělavá dětská hlavinka se mihla

pod rozedranou čapkou červenou,

jak pod lupením sprchlým růží planých,

ve věnci cůpků polorozpoutaných.

Můj posléz’ k vozu přistoupil. O, běda!

Ztrnulým okem hleděla mu vstříc

ze stínu plachty nehnutá a bledá,

šediny stříbrem ověnčená líc –

tak leželo tam na peřesté truhle

v hulánském plášti tělo kmeta ztuhlé.

Až slzou polil nás ten obraz bídy!

Tvář poznali jsme starce invalidy,

jenž jedním létem ztrativ za moru

své syny oba, stáří podporu,

i manželku svou, příbuzenstvo celé

až na jediné vnouče nedospělé,

umělou rukou, zdětinštělý kmet,

dřevěných loutek urobil si sbor –

až podiv byl, jak pěkný měly vzhled,

hýbaly rtoma, otáčely zor –

a povoz přikoupiv za jmění trosku,

s hezounkou vnučkou potloukal se světem,

hrál Fausta s ďábly, Horiu a Glosku,

k úsměvu starým, k vytržení dětem.

Však nyní pán, jenž v tomto zemském důle

s vysosti nebes na nitkách své vůle

nás loutek chabých řídí životy,

ukončil rázem jeho trampoty:

kmet ku svým loutkám cestou sklonil šíji

a žití dohrál smutnou komedii.

Starcovo tělo složili jsme v síni

a v jizbu vzali děcko. Leč co nyní?

Z večera u nás tlupa sousedů

se shromáždila v hlučnou besedu

a pronášela za žbánkem svá zdání –

co moudrých rad tu bylo na vybrání!

A často spěly hledy přítomných

za kamna v kout – jak věž tam stála věru

zelených kachlů, hladkých, ohromných –,

kde na lavičce podezděné, v šeru,

sukénkou přioděna pestrou, kusou,

hlavinku na klín pochylujíc rusou

sirota po loutkaři – ubožáček! –

seděla schoulena, jak v bouři ptáček.

Jen můj si mlčky v hostí kruhu jarém

s čepičkou zahrával, jak spůsob měl –

tu čepičku jsem ušila mu darem,

když o námluvách k našim docházel:

z modrého sametu vám byla celá,

na vrchu hvězda z perliček se skvěla

a zlatý střapec splýval do předu –

tak chodil mlčky vřavou sousedů,

až náhle čepičku svých prstů zbavil

a spůsobem svým drsným klidně pravil:

„Eh, jaké řeči! Pohřeb vezmu na se

a pro vyžle pás můj se neukrátí.

Snad najdou kupce kůň a hamparátí,

pak s nebožtíkem účet vyrovná se.“

A tak se stalo. Přivykalo robě

Lidušce mojí. Podobna si v líci,

ta dítka obě, zdravím jen se rdící,

jak spářené dvě třešně lnula k sobě.

I zdomácněla u nás sirota,

za krátko uschly slzy pro dědečka

a z toulavého při něm života

jen dvě jí věci nešly ze srdéčka.

Z těch první byla klisna vyzáblá,

zmořená tahem, stářím ochablá;

dívenka sirá ubohé to zvíře

kochala něhou, nepodobnou k víře.

K ní do stáje se kradla každé chvíle,

pamlsky různé schovávala pro ni,

svou „princeznou“ ji nazývala mile –

snad přezdívka, již loutkář dával koni.

I byl to pohled zvláštních půvabů,

když siré děcko, vlezši do žlabu,

objalo ručkou klisny hlavu sivou

a pohrávalo s chudou její hřívou,

ji tisklo, hladilo a celovalo,

svá tajemství s ní šeptem sdělovalo,

a když kůň starý okem velkým, tmavým

pod řasou bělavou k ní tiše zřel,

jak rozuměl by slovům jejím žvavým,

a lásku láskou němě oplácel.

A vedle koně láskou výstřednou

v ní kotví loutky, v truhle okované

na půdě naší zatím uschované.

Tam přistihla jsem děcko nejednou,

jak za truhlicí sedíc otevřenou

společnost pestrou z její útroby

v sukénku stěhovalo rozestřenou,

jak hýčkalo ty němé podoby

na loktech svojich, jak si s nimi hrálo,

jak těšilo se z jejich skvoucích tret,

k nim rozmlouvalo, jich se vyptávalo,

pak odpověď jim kladlo v němý ret

té každé loutky přiměřeným hlasem,

Kašpárka sopránem a Fausta basem.

Tak prošla zima. V kraj se díval smavý

hor slavný zástup, bílých čapek prost,

však s jejich boků přivalil se dravý

se zlobným hlukem do nížiny host:

potůček tichý vzkypěl jarní vodou

a na řeku si zahrál s naší škodou.

Leč za to na dvorek mi plnou dlaní

rok tento sypal boží požehnání.

Jak fazolí se z vajec vyklobalo

kuřátek pestrých na pět ošatek

a mračnu zlatému se podobalo

kol matek bílých plémě housátek,

že pouhá vzpomínka mi radost činí –

vždyť nejkrasší to pohled hospodyni!

I dětem ples byl z toho nemalý.

S housátky po lukách se toulaly

a s písněmi si v kadeř pletly vínek

z měsíčků žlutých, bílých konvalinek.

V tu dobu chlapík divné postavy

k nám zavítal. Pod čapkou s dlouhým pérem

vlas divoký se snoubil s vousů šerem

a z boty palec dral se zvědavý.

Byl poběhlý to školák, hanba rodu,

jenž s tuláky a cigány měl shodu,

žil jako ptactvo, kvítí v písmě svatém –

ač polních lilií se neskvěl šatem.

Když časem v sousedů se octnul davu

a chmeloviny duch mu vznítil hlavu,

tu vesele mu temné oči hrály

a v líci smědém smál se každý sval,

tu žití svému hlučné vzdával chvály

a šťastným sebe filosofem zval.

Tu v rozedraných pantalonech hledal

groš poslední a říkal v pustém smíchu,

že za všechnu by jmění, slávy pýchu

a všechnu světa učenost jej nedal;

svět knihou nazýval a lidstvo moli,

co prý se živí z plísně její blány,

však liter neznají, jež na ní psány –

nu, zkrátka: řeči, jak je blázen volí.

Latinská slova vplítal do těch šplechů,

až čelo pokleslo na vlhký stůl:

rád býval proto viděn v mokrém cechu

a bosým filosofem v kraji slul.

Však nedávno mu po zemřelém strýci

dědictví jakés malé připadlo.

I přicházel k nám, vážnost čírou v líci,

by koupil sobě loutek divadlo.

Můj smál se, svolil. Litkup s hosty pili –

co žertů, šprýmů tehdáž natropili!

Filosof bosý v koutě za kamny

hned první hostům dával představení.

Smích otřásal tu jizbou náramný!

Co blázen tropil, není k vypravení:

ty šprýmy divoké a změny hlasu,

rej pestrých loutek v šumném poplachu –

nu právě, jakby tuto drobnou chasu

byl náhle posed’ zástup rarachů.

Pak truhlu s loutkami na vozík snesli,

vyvedli starou klisnu ze stáje –

nerada kráčela od plných jeslí! –

a nový loutkář vyjel do kraje.

Po chvilce Lidka sama do vrátek

vehnala zlaté mračno housátek

a hlásala, že běží s pláčem, křikem

silnicí družka její za vozíkem.

Můj hned se vypravil, zlou tuchou jat,

bláhové děcko nazpět přivolat.

Již nad silnicí křídlem hnědým, jemným

vypudil soumrak zlatou záplavu.

I spatřil na ní za povozem temným

letící v dáli drobnou postavu.

A právě tulák s chechtem koně švihl,

že daleko vůz odnes’ jeho cval,

sirotek s nářkem ručky za ním zdvihl,

upadl, povstal, plačky běžel dál.

Můj darmo volá. Děcko chvátá dále,

ač hrkot vozu ve tmě usíná,

klopýtá v běhu, padá neustále,

a vstává opět, náruč rozpíná,

za vozem volá, daleko se tmícím:

„Ach, princezno! Mé loutky! Princezno!“

žalostným hlasem, srdce zrývajícím:

„Ach, princezno! Má zlatá princezno!“

Již soumraku ji halí křídlo sivé.

Jen „princezno!“ zní temnem, „princezno!“

volání táhlé, žalné, úpěnlivé:

„Ach, princezno, ach, princezno – o – o!“

Můj dal se v běh. Štve zlá ho myšlénka:

Vod rozpoutaných šumy k němu vanou –

tam urván most – vůz jistě dal se stranou –

leč ku předu snad letí dívenka.

Teď rázem ztichlo volání to žalné –

jen vody pod nohou mu šumí valné.

Děs ve zraku, bled jako mrtvý v hrobě

se posléz vrátil, svolal chasu k sobě,

lucerny, bidla vzali ku pomoci

a vydali se za ním v temno noci.

A přinesli ji. Ležela v mém klíně,

stín věčné noci majíc na víčku

a v čele věnec žlutých měsíčků,

jejž uvila si před tím na lučině.

Však smrti okamžik jí blahočinně

zanechal úsměv sladký na líčku:

Snad myslila, když v hloubnou vodu divou

vnořila prsty, že se probírá

milého koně plavou chudou hřívou;

snad viděla, když vod ji semkla tůně,

jak známá truhlice se otvírá

a loutek dav se schází v jejím lůně.

Však nebožtík můj často s těchto chvil

zasléchal v noci, sen když míjel řasy,

hlas děcka volající, táhlý kvil,

jak tehdy v srdce hluboko se ryl,

a já, když někdy pozdějšími časy

filosof s loutkami k nám zabloudil,

těch loutek vrtění a třepotu

a šibřinkám jsem nemohla se smáti;

neb vždy jsem v duchu malou sirotu

v nevinnou náruč viděla je bráti.

I teď ji vidím, úsměv na líčku,

v kadeři věnec žlutých měsíčků

a řku: Můj bože, kolik divných bájí

i v malém dětském srdéčku se tají.