VE STÍNU LÍPY. (VII.)

Ach, pane, – šumař zasmušilý děl –

mně ze strun, žalnou rozladěných sudbou,

duch veselosti na vždy uletěl.

Byl čas, kdy jarou zvonívaly hudbou,

kdy smutek duši mé byl řídký host.

Ač otce svého nepoznal jsem jméno,

ač sirotek, vesnici za břemeno,

jak planý chmel jsem nevázaně rost;

ač osud uplétal již dětské skráni

ostnatý věnec zloby, pohrdání

a jediný mne těšil vlídný zjev –

stařičký učitel, jenž ze soustrasti

naučil hocha pérem, smyčcem vlásti;

ač v době jinošské, kdy mladá krev

za břehy kázně vykypěla žhavě,

ničemou mladým zval mne pohrdavě

vesnických mravokárců svatý hněv:

přec veselou jen znaly housle moje

a bez závisti jasný stíhal zor

vířící plesně pod věncovím chvoje

děv, hochů vyfintěných šumný sbor,

ať s hůry na houslistu v koutku zřeli –

já byl jsem sobě víc, než dav ten celý.

Tu jednou ve sboru těch dívčích lící

sokyně nové zjevila se tvář,

nad všechny zdobou, půvabem se skvící

jak v roji hvězd jitřenky libá zář.

Zrak blankytný se v temné řasy kmitě

k dukátům ňader klopil rozpačitě,

ruměnce dech se po líčku jí střel,

jak na ovoci sladkém růžný pel.

Tak stála v dívek závistivých davě,

poprvé tance ždajíc ostýchavě.

Však brzy sotva tanečníkům stačí –

vždyť nevěsta to vísky nejbohatší.

Tu nejprvé jsem ve svém životě

těm hochům záviděl, když ručku malou

objali směle dlaní neurvalou

a kroužili s ní v bujném výskotě,

a poprvé jsem k houslím hlavu zpupnou

hluboko sklonil ve své nicotě

před něžnou vnadou, pro mne nepřístupnou.

Však splnil se můj nejsmělejší sen:

když hledával ji zrak můj v plesném reji,

tu nalezal, že také pohled její

zalétá ke mně, touhou naplněn.

A netušil ten dav, že naše duše

přes hlavy jejich v tajné blaha tuše

neviditelné vinou úponky:

úsměvy, hledy, čela příklonky,

že jak dva družné kmeny v lesa hloubi

vždy houšť a houšť se lásky poutem snoubí; –

až jednou hudec, skřipky hodiv stranou,

uchvátil v náruč dívku milovanou

a všechna sudby pouta odhodiv,

s ní kolem zavířil, všem na odiv,

tu všemu světu zjevila se jasně,

planoucím písmem psána divukrásně,

pod její řasou, na rtu, na tváři

k bídnému tajná láska šumaři.

Pak poznali jsme lásky smutné trýzeň:

rodičů hněvy, soků nástrahy,

útrapy stálé, řídkou blaha přízeň,

shledání tajná, vroucí přísahy

a blíž’ a blíže chvíle hrozná spěla,

kdy Anna s jiným zasnoubit se měla.

V tu dobu roznesl se krajem hlas,

že chystají se mnozí k družné pouti

v dalekou Rus, až kamsi pod Kavkaz,

kde půdou panenskou jen třeba hnouti,

by proměnil se divopustý kraj

v sad jeden čarokrásný, zemský ráj.

Tam v slovanské prý zemi, mezi braty,

můž’ vykvésti jim nový domov zlatý.

Když zvěsti ty v můj sluch se dostaly,

úmysl čelem kmit’ se zoufalý.

A stal se skutkem. V jeden večer tmavý

jsem chvěl se na poli u božích muk,

zrak upíral jsem ve tmu nedočkavý

a vnímal úzkostlivě každý zvuk.

Až stín se přichvěl – klesl v náruč moji –

v mou ruku sklouzla teplá ručka malá

a drahá hlavinka v slz horkém zdroji

na prsou mojich hořce pozaštkala.

Ač pudila ji v dálku láska ke mně,

přec loučení jí probodalo hruď

od otce, matky, milé rodné země

bez křížku v čelo, slůvka: Zdráva buď!

Pak slíbal jsem té žalné rosy vděk

jí s růže líčka, rtíků poupátek

a šli jsme, těsně přivinuti k sobě.

A znenáhla nám nebe nad hlavou

zaplálo v plné hvězdiček svých zdobě;

jich drobné oči září kmitavou

nás vyhoštěnce těšiti se zdály:

že s naší láskou zůstanou nám v dáli.

Klopotný dech teď zavanul nám v sluch.

Hle! třetí na cestu nám přibyl druh:

přítulný Lesoň, věren milé paní,

v dalekou cizinu se plížil za ní.

Neždejte, páni, bych vám vyprávěl,

co na cestě té daleké jsem zřel!

Jak ve snu střídaly se, splývaly

obrazy kolem divné pestrou změnou;

leč k duši mé jen bledou hrály pěnou

těch různobarvých zjevů přívaly.

Ba, právě jako ze sna stíhal jsem

tu davy hor, jež zlatě sluncem plály

a modrým stínem tratily se v dáli,

tam koní dlouhohřívých volný sněm

na stepi pusté, s nebem splývající,

tam opět ptactvo, nad vln safírem

bílými křídly zvolna kývající,

jak ze sna zasléchal jsem hlahol měst,

zpěv šumný moře, lodě hlasný ruch:

bylť zrak můj otrokem dvou jasných hvězd

a na rtu krásném ukován můj sluch.

Pak objevil nám Kavkaz mlhy krovem

kamennou hruď, zeleně huňatou,

v zátoky krásné klíně azurovém

náručí hor nás objal rozpjatou.

Krajané moji pod horami v blízku

na skromné říčce, v lesa okraji

se rozložili v tábor – příští vísku.

Však já jsem od nich oddělil svůj krok;

v kozácké vsi za cenu koupiv malou

dvojkolou káru, klisnu sestaralou,

jsem s Annou vystupoval v hory bok.

Pryč od lidí! V jich pohrdavém hledu

i zde jsem četl zašlou svoji bědu.

Když hory vysoké jsme přešli vaz

a kraj pak liduprázdný, krásy divé,

hlubokým slavným tichem objal nás,

když panenských jen lesů stromy snivé

nás vítaly svých temen ševely –

tu rozkoší mé rty se zachvěly.

I byla slavná, úchvatná to pouť!

Před námi spousta vrchů mnohohlavá,

les všechno dřímavý a zeleň smavá,

co žasnoucí můž’ pohled obepnout.

A když se noříš v lesa toho hloubi,

tu zdá se ti, že tajemný kýs div

ty stromy žhavým lásky dechem snoubí.

Kmen každý v roztoužení, jakby živ,

ku kmenu tulí se a vzpíná, sklání

v zelených větví vroucím objímání.

Tak peň se ku pni vášnivě tam tiskne

v lupenů hustém, stinném oblaku,

jen časem lístek osamělý blýskne

jak zlatý peníz v tomto soumraku.

A jak by milostné těch stromů plesy

věncovím vhodně ozdobiti chtěl,

úponky malebné jim v čela věsí

had révy divoké a planý chmel.

Pak pořídlými lesa vrcholy

s povzdechem rozkoše tvůj hled se níží

pojednou v tiché, vábné údolí,

kde traviny zelený samet svíží

povléká stráň, kde stromů skupení,

řetězy spjata rostlin povíjivých,

malebně mísí různé lupení,

květoucí keře, pěkných barev živých,

rozvívajíce dech svůj ambrový

zde břehy tvoří, jinde ostrovy

té zelené trav libodechých tůně –

vše krása jediná, opojná vůně.

A ves ten půvab krásný jarní sen

tu zdá se dřímat od stvoření svého

nižádným krokem lidským nerušen;

jen časem laňka z houští dřímavého

vychází v luhu květoucího klín

lehounkým krokem, šíji táhlou níží

a ve zrcadle jasné vody shlíží

lahodným okem ztepilý svůj stín.

Teď stoupá chodec slunnou strání žhavou,

oděnou chrastím nízkým, řídkou travou.

Píď každá divným životem tu žije.

Hemžení, šustot budí každý krok:

zde bleskorychle prchající zmije

jak stuha pestrá písčinou se vije;

tu mračno kobylek se dává v skok;

tam ještěrka co smaragdový blesk

se po kamení míhá na útěku;

s lupenu pádem onde v divném vděku

vzácného brouka září zlatolesk;

jen želva mrtvý nápodobí klid:

své nohy vtáhši, přikrčujíc hlavu,

divákům všetečným až po únavu

jen oblý, hrubý nastavuje štít.

Vše v barev čarovných tam plane pychu:

květ lepotvárný nad vysokým stvolem

i motýl, jenž mu klesá do kalichu,

i moucha veliká, jež bzučí kolem.

Ba i ten pavouk velký, břichatý,

oděný v samet pestrý huňatý,

jenž na ni spřádá lehké bílé nitě

pod větví svislou v přeumělé sítě.

Posléze dospěli jsme úvalu,

kde stála pustá víska horalů,

již kladše Rusům dlouho marné vzdory,

s cizinou rodné zaměnili hory.

Teď byla spoustou kamení ta ves

a nad ní časem kmenů mladých davy,

křoviny ostnaté, vysoké trávy,

kapradí nádherné a bujný vřes

v divokou srostly, neprostupnou směs.

Jen sekyrou jsem cestu našel do ní

a ze zřícenin pracně upravil

útulek nám, chlév zmořenému koni.

Pak hranici jsem z klestí sestavil

a s ubitou na cestě drobnou zvěří

chléb černavý nám sloužil za večeři.

Noc první v tomto neútěšném stánku

nám prošla bez poklidu, beze spánku.

Kol kolem po horách, tu blíž, tu dál

ston šakalů a vlků hrozný, táhlý

se v ustavičné zlobě ozýval,

tu jednotlivé vytí, sbor pak náhlý;

a časem, jak by těsný vilo kruh

kol naší skrýše hladové to plémě,

nám blizounko jich vytí znělo v sluch –

pak Anna s hrůzou tulila se ke mně.

Však druhý den, když v nové opět kráse

dol rozkošný se zaskvěl kolem nás

v zeleném stromoví a květné řáse

a kosů se stráně jen zvučel hlas,

jsme s chutí jarou do díla se dali,

potřebné sháněli, kraj ohlédali.

A když jsme seděli pak z večera

pod lípou květoucí a v posled kolem

hor slavný zástup, vrchol za vrcholem

oděla divná barev nádhera,

když halily své velkolepé tvary

v brunátné, zlaté, fialové páry

a sám ten Ošten, sněžný jejich král,

v pozadí hávem purpurovým vzplál,

tu v obdiv zaníceni těmi zjevy

jsme vyznali si, že ten pustý kraj

je s láskou naší přece jenom ráj,

a já jsem zulíbal ret svojí Evy.

Pak záhy novému jsem přivyk’ žití.

Chýš upravil jsem, za ní dvorek čistý,

tam na týč fazole se poč’ly víti

a tabák rozkláněl své širé listy.

Za vískou pustou zdivočilý sad

schyloval větve pod ovoce tíží

do houští révy, jíž byl obepjat,

a studánka v něm prýštila se svíží.

Hvozd okolní zvěř hojnou pro nás měl

a ve pních kotlavých med lesních včel.

Tak moh’ jsem žíti šťastně, spokojeně;

však jedno kalilo mé duše jas:

že družce mojí v ponenáhlé změně

stín temný klad’ se do čela i řas.

Ni kraje půvaby, ni láska moje

nemohly zahnati těch stínů roje,

to stálé vzpomínání strastiplodné

zašlého života a země rodné,

a trapné výčitky zub hlodavý,

že rodiče své v hoři zůstavila,

že na věky snad již se připravila

o matky, otce pohled laskavý.

Napsala otci list. Co úpěnlivých

tam proseb vložila, do řádků těch,

skropených slzou, splynulých a křivých!

Jak toužebně ve mnohých na to dnech

čekala kozáka, jejž vodila sem cesta,

když nosil psaní z přímořského města.

A přinesl jí odvět. Však, o běda!

List upustila k zemi, na smrť bledá:

hněvivý otec neznal dcery více

a navždy odřekl se poběhlice!

Z té doby vůčihledě bledla, chřadla,

až ruka má ji chorou v lože kladla.

A jednou nad hasnoucí jsem se shýbal.

Byl den to hrozný. Mračen temných pluk

do úvalu se těžce přikolíbal

a vzbudil bouře neslýchaný hluk.

Jak rozbíti by chtěla hromu mlatem

velebný horstva prestol kamenný,

tak burácela v kraji, děsně vzňatém

sterými žhoucích blesků plameny.

A když řev bouře mlčel na chvíli,

tu slyšel jsem, jak rtové družky mojí

za odpuštění k bohu kvílily,

jak vzlykaly, než smrt ji ve hrob sklátí,

že v náruč nepojme ji otec, máti.

Oslepná blesků nesčíslných zář

mi jevila jen sesinalou tvář

s bolestným okem, vytřeštěným divě –

Dešť v okno bil – pes kňučel žalostivě.

Však bouře minula. Jas plnil chatu,

kraj znovu skvěl se v libém slunka zlatu.

Tu koně klus, krok lidské nohy chvatný

před chatou zavzněl. Hle, teď do dveří

vstupuje snědolící kozák statný.

Z mohutných vousů, hustých kadeří,

z huňaté burky, hnědé, pocuchané

perlami vláha zašlé bouře kane.

List promoklý nám z torby podává.

Nemocná zdvihá skráň, vztahuje ruku,

však má jej otvírá dlaň třesavá,

zrak přelétá ho v bouřném srdce tluku,

a čtu již nahlas prostičké to psaní,

jež slova neváží a neměří,

tak nezdobné, přec vůni božskou schrání –

tu sladkou čistou doušku mateří.

I čtu, že všechno matka prominula,

též otcův tuhý odpor pošinula,

ať přijde, přijde zlatá Anička,

by v náručí ji opět přivinula

a zlíbala ji s plesem na líčka,

že vstříc jí letí touhy perutěmi.

Co trpěla as v divné cizí zemi!

Zrak nemocné se plní svitem, vláhou.

Vztahuje ruku zas – list kladu do ní

a dcera líbá každou řádku drahou,

čte, líbá znovu, slzy v písmo roní,

je na hruď tiskne v blahém úsměvu

a pod ním cítí divnou úlevu.

Pak přála si, bych vynesl ji ven

pod jasné nebe. Ustlal jsem jí v trávě

na plášti svém. Kraj ve sváteční slávě

kol usmíval se, bouří osvěžen.

Pod každým listem květoucího křoví,

na každém stéblu husté traviny

se houpal klénot vláhy démantový –

vše v slzách blaha, úsměv jediný.

Hor zástup zelená se, modrá v šíru,

z nich pára vlá, jak mirrhy vonný dým,

a nad nimi znak nebeského smíru

obloukem září pestrým, velebným –

v ten obraz její tichý zrak se hřížil,

než anděl smrti na věky jej sklížil.

Já opustil však chatu, krásný dol

a všechno, co jsem pro ni tamo stvořil, –

nač pro sebe bych potu krůpěj nořil?

Co mně ta záře, krása, vůně kol,

když jenom pro ni všemu jsem se těšil

a vše se táže: Zda’s jí nepohřešil?

Však nyní pohání mne touha zpět

tam na hrob její znova pohledět.

V něm netkví pyšná deska mramoru,

však za to cypřiš chví se zádumčivá

a zelených jak tříseň praporů

jí břečtan s vršku skloněného splývá

a pod ní do kraje mé družky stín

tkaninou zdobnou bujných kapradin

dvou modrých květů kalichy se dívá.