Ve stínu žití.

Výš stíny rostou do dálky, šíra,

křídlo jich mlžné úže zem svírá,

na strom se věsí v útesy skal,

jeden až k nebi peruť svou vzpjal.

Tam je tak pusto, ještě kde sirá

hvězda se třásla, hasne a zmírá;

země už ztichla, v náruč ji jal

tajemný, velký smutek a žal. –

Což noci stínů v životě mém! –

divoká bolest’ srdce mé stiská,

a slza rosou v oko mi tryská.

Za zhaslou hvězdou snů svých kam jdem?

a v cestu žití kdo jinou vznítí?

Ó Matko! chceš mi hvězdou tou býti?