VE STOPÁCH

Cestou a necestou, v čas onen zlý

bloudíval stezkou poutník zádumčivý.

Můj rodný kraj... Tam křehce vyrostly

mé dětské roky, keřík neduživý.

Šuměly modré lesy na stráni,

zdvíhaly hlavu ve sníh, ve vichřice;

když smírným tichem táhlo klekání,

na pozdrav zavolala Ostravice.

Lysá se rýsovala v mladé sny,

fabriky hřměly triumfální notu,

komíny chrlily dým vítězný,

havíři z dědin vyšli na robotu.

A v ten čas zemí černou, zelenou

procházel básník, poutník zádumčivý.

U nízké chaty postál se ženou,

s chlopem šel cestou, soudce spravedlivý.

Viděl a slyšel, žhavě procítil.

Pod šlehem biče krev se v oči žene,

žal země uhelné mu v nervy bil,

žal země pod horami, zotročené,

výkřiky tisíců se slévaly mu v sluch,

bolestmi tisíců byl napojen a zmámen,

ověnčen trním, ponížených druh,

hořel a svítil, heroický plamen.

Kolikrát šel jsem v jeho šlépějích,

oddaný, chabý synek od Brušperka!

Vždy příval postav souhlasně se zdvih’,

šel se mnou chlop i robotnická dcerka

i roba mlčící, co chlopa ztratila

ve verku vítkovském či u Ostravy.

On ved’ mě k nim. A země mluvila,

hlas její prudce do mé bušil hlavy,

z Vítkovic rachotily fanfáry,

ostravské šachty rozvíraly jícen,

nebe se třáslo z hutí požáry,

za Frýdkem Gero... Nenávistí vznícen

i já jsem hlavou v těžkém jařmu bil

a krajem bloudil, pěšinami, borem,

kde velký věštec požár zapálil

svým zoufalstvím a prokletím a vzdorem.