Ve středu 12. srpna.

Sivohnědé nebe; na něm černé

horizontu stromy; dále řádky

žlutých klasů; cesty, strmé hrádky,

dál a dál šíře nerozměrné;

a hle! před tou nebe záplavou

ubíhají oráči i žnečky,

pestré holky žbány nad hlavou,

pes a bílý pastýř za ovečky;

aj, co běží? – Či to spřežení

bouře za sivými vraty frká

hromem, v mrakovozů běžení

bouře zraky rozžatými mrká?

Či to krví nebe se vylívá

pomněvši na vojnu, na krvavou,

a ty slzy a ten dešť tam splývá

z dálky v jednu mlhu červenavou? –

Neb to nebe kouřem zulíbané,

žhavým kouřem žhoucích obětí

a to blesků v plavu rozžetí,

stříbrné co drátky, zohýbané,

obětních snad nožů zdvihání?

Ano, ano, tam se v žertvu pálí

na plameni kostelů a dvorů

nemluvňat a žen dav neustálý,

síla chrabrých, přehrdinských sborů;

všem na čele spanilém a hrdém

jakby na knížecí na závěti,

v skvostu žen a v reků meči tvrdém

psáno stojí: Truchlé Polsky děti.

Marně kvílejí tam vysoko,

že se chvějí hvězdovité stropy,

marně roznášejí široko

vichřicí své prosby do Evropy –

Obětujte! hučí prostranství –

Komu? Králi s tigrovými zraky,

s duší černou jak ty temné mraky,

jehož kleté jmeno: Tyranství!

Královně, jež plna kupectví

v krvi lidstva rozvíjí se k květu,

vládne všemu nynějšímu světu

skrývajíc své jméno: Soběctví!