Ve své jizbě.

Když přijdu do své jizby zmlklé, šeré

je smutno mně při lampě matném svitu,

do oken, když si bubnuje déšť, pere,

kol ticho, jenom v uchu mém si zní tu.

Zas tesknota se divná srdcem nese,

do kadeří když kroužím chladnou ruku,

cos steré vidíny mi v duši třese

a s ními touhu bolesť, žal a muku.

Před lampou zlatá síť se světla kmitá,

když v říši vzpomínek se duše noří,

a myšlénky tu víří, svítí, hoří,

když dál se duše mořem snění zmítá.

O! zjevy nedosáhlých, vzdušných vzletů,

o zastavte se, odpočiňte v letu,

v paprscích svých plných divné záře,

vy stejny vždy jste v zimě jako v jaře.

Vy žijete jen jedním okamžikem,

zřím ve vás snění, celé mládí svoje,

však zaniknutí jest i vaším vznikem,

a noříte se do tmy do závoje...