Ve světě.

Jsou v světe místa přehrozná,

jež určil člověk člověku,

skvrny, jichž každý nepozná,

leč věkem tmí se do věku.

Žaláře tmavé jako hrob,

ach tmavší, neb v nich život mřel,

v nich člověk různých dnů a dob

z ran otevřených krvácel.

Do vlhké země slzy skryl,

vzdech, jenž se s hrůzou zamlčí,

na tvrdých stěnách nehtem ryl

svůj osud – lebky umrlčí.

Nepřišel nikdo ven z těch míst,

jenom když smrť ho spasila,

a to šel jistě svatý, čist,

a hvězda vstříc mu svítila.

Jho mnohé s sebou člověk táh’

na boží zemi v žití svém.

tma, okov, plíseň ve kobkách

mně zdá se všeho symbolem.

Kles’ člověk stokrát utýrán,

a naší doby velký svit

má zbylé jizvy oněch ran

povinnosť svatou – zahojit.

Má zvedat kleslé, k světlu vést

a prací léčit blud a hřích,

rozsvěcet čistou záři hvězd

nad mnohé hlavy nešťastných.

Tak jenom člověk zvítězí

sám nad sebou a pro sebe,

a přetne všecky řetězy,

jež zemi dělí od nebe.