VE SVĚŽÍM VZDUCHU.

Leť, svěží větře! Cosi vlaje

tak bujarého kolkolem!

A krásná jeseň kouzlí v kraje

jas po horách, jas údolem.

Jak živo jest v tom vlahém chladu,

jak v slunném lesku spanilo!

Hoj! volno nám v tom českém sadu,

jak dávno již nám nebylo.

Kol čerstvou rosou se to třpytí

a všecka luka zvoní v sluch,

cos hybně hrá nám v žilobití,

ba hýbá se ten český vzduch!

Vzduch čilý jako peruť pružná

svým váním chladí čela znoj,

jak víra v sebe, síla mužná,

jež krotí vrátký nepokoj.

Již prosto bázně, prosto taje

v nás bezpečí se ustálo;

my cítíme, že cos nám zraje

a cosi v nás že uzrálo.

Náš vinař těžké hrozny sklízí,

náš oráč kypří k setbě lán,

a zbytnou silou druhé mízy

jest kmen i duch náš rozehrán.

Ruch zdatné práce, ruch ten plesný

již směle skosiv, nač byl čas,

má radosť nové pozdní vesny

a pučí, doufá, mládne zas!

I vlaje bystrý vzlet v tom vání,

vzlet slavný, svatováclavský!

Jest jeseň, doba požehnání,

i žehná kraj náš otcovský.

Jest, jak by ruka její štědrá

se otvírala národu,

by přečkav matná bouřná vedra,

žal nejdražší svou úrodu.

Neb rozbrázděn jest ostřím rádla

ten tvrdě zprahlý, vzdorný luh,

by česká půda plodně zmladla,

by plodně zmladnul český duch!

Jest konečně, jak na otčinu

by čekal silný, mužný věk;

jsou role kypré k setbě činů –

zrn zlatých z mlatu myšlének!