VE SVITU LEPŠÍ DOBY.

Své vlastní krvi, sobě a svým dětem

to přísahejme na Tvou starou slávu,

ó přísahejme při Tvém zlatohávu,

jenž krvavým tak mnohým protkán květem;

a při Tvé koruně, jíž v zlatě věčném

jak perly ztuhly slzy dávných stesků,

i při Tvém meči, kdys tak rázně sečném,

a při tom blanickém v něm spícím blesku;

ó přísahejme, Vlasti! duchem junným

Ti pod junáctva šumným praporem,

s tím rozohněným srdcem, s okem slunným:

Již nezahyneš hořkým úmorem!

Vzduch vane mohutně jak silou mládí,

jak velký slib v něm hlučí mužný zpěv!

Hoj slibme si, že marně záští řádí

a marně hrozí nepřátel Ti řev.

Dech nové doby ovlál naše hlavy,

a hrdosť česká, hrdosť synovská,

jak divem svoje z mrtvých vstání slaví,

by hájila Tvá práva královská!

Strach, upír, jenž se naší krví pásl,

je s našich prsou pádně sražen v prach;

chceť vrahy tvými třást, kdo sám se třásl,

a mužní, byv jak stařec cháb i plach.

Jak s nebe znamení když dáno zřejmé,

tak sletěla k nám nové síly zvěsť!

Hle dráhu smělou! Na ní vytrvejme,

neb cíl jest právo, vítězství a česť!

Svou přísahou, ó Vlasti! ohraďme Tě,

ať velké srdce Tvé ji uslyší:

buď sláva Tvá nám jedinou v tom světě,

buď výsosť Tvá nám v světě nejvyšší!