VE TMÁCH.

V zasmušilých lukách přes bažiny

s vůni trávy svadlé táhly temné stíny.

Mrtvé černé stromy v šero čněly,

v nebi prvé hvězdy slabě zahořely.

Ticho. Jenom rákos šeptem šumí.

Labe jde tam skryto, v šeru kroky tlumí.

Zašplouchala voda. Snad tam kdesi

vyplul vodník, sítě na olšiny věsí.

Můra padla v květy, jež se chvějí,

světélkují ze tmy velké oči její.

Teskno. V šeré dáli ve hluboku

smutek jakýs leží – svých se bojíš kroků.

A teď náhle, ze vzdálených polí

tesklivým tím šerem píseň zahlaholí.

Sloka veselá a hravě živá –

na protějším břehu děvče si to zpívá.

Mladistvým a zvučným hlasem pěje, –

cítíš, jak to srdce radostí se chvěje.

Píseň mladé lásky zní to v dáli! –

A noc němá byla, stíny kolem stály.

Zdálo se, že mlčky naslouchají

hluboké ty dálky, v kterých žal se tají.

A hlas mladý svěží ve tmě oné

zapadává, mizí, bez naděje tone.

V temno do hluboka padá, padá –

cosi jak by stisklo dívčí ňadra mladá.

Klesá hlas a v polou tichne píseň.

Cítíš, jak tam v onom srdci roste tíseň,

jak tam v mladou duši tma se vtírá,

jak se úzkost plíží, bílé hrdlo svírá. –

A noc černým proudem němá plyne,

píseň utonula – nedopěna hyne.

Tma ji udusila, černé stíny.

Ticho, teskné ticho vane ze hlubiny.