VE TMÁCH.

Noc oblačná a jako propast tmavá

jest život náš zde od zrození k skonu,

v ní křižují se dráhy milionů –

a kdo z nás ví, zda jeho cesta pravá?

Ten pochodní v tmách černé noci mává,

ten se svící jde v tichém hlavy sklonu,

tam za bludičkou jiný v divém shonu,

a bez světla se čtvrtý noci vzdává.

Co chvíli někdo v černou jámu padne –

a dál se všecko žene v pustém zmatku,

a nebe dál je pochmurné a chladné...

Když na té pouti cos tě v nitru vzruší,

zvon srdce rozezvučí jako k svátku –

ó, dej se za tím hlasem a spas duši!