Ve tři hodiny ráno.

Z kajuty dusného jsem vyšel vzduchu,

sám palubou jsem krokem rychlým kráčel,

zřel na směr cesty, jak se vlnil, stáčel,

a naslouchal vln tajemnému ruchu...

Loď spěla tiše jako koráb duchů,

svit jitra vlny rosným leskem smáčel,

za lodí jisker dlouhý řetěz vláčel.

Vzduch ostrý každý hlahol nes’ mi k uchu.

U kormidla jak přeludy se tměly

dvě postavy – loď jako bez života...

Mne schvátil děs... Kol velký obzor celý

spal v bledé páře, a já cítil v hrudi,

jak tklivá, sladká skřivánčí je nota

nad klasy u nás, když se jitro budí...