VE TVÁŘ LIDSKOSTI.

Jsou zástupy, jimž ještě nezrozeným

je souzeno jen strádat v hořkém potu;

jim, v předživotním snu již vyděděným,

jen těžký sen dán pro vždy o životu;

jim nedopřáno nikdy probuzení

z tmy beznadějí, z mrákot utrpení!

Jim nemá svitnou rozbřesk slunnou zvěstí,

že život v losů směsi vířivé

má v pravdě, co jich srdce žíznivé

v snu jedva tuší: že má také štěstí.

Jsou miliony sourodých nám duší,

jsou miliony sourodých nám těl,

jež sudba odříkání skoupě kruší

a jimž jen lačný úmor za úděl;

vlasť domovem ni svět jim není světem,

jsou všude v služby psotách, v strachu kletém;

kdo lidským žije žitím, bratr člověk

jim není bratrem – ba ni člověkem!

Jsou v jeho vleku, ba i za vlekem

je ztrácí lidskosť, opouští je po věk.

Nám rovni před přírody svatým soudem,

z nás vyhostěni jsou jak horší brak,

v kal vyvrženi zlatým žití proudem, –

a naše slunce bolně klá je v zrak;

jich jediným je štěstím, nevědí-li

nic o štěstí ni o světlejším cíli...

toť štěstí, jež jim přáno: nevědomí!

A tučná Lidskosť mní, že činí dost,

když dá jim k almužně své slzy skvost

a nad nimi své oblé ruce lomí.

Kdož odsoudil je? Kde jest zákon tvorstva,

jenž vyloučil je z blahých požitků?

Kdo hněte los – jak hlubiny a horstva –

tu z trpných ztrát, tam z bujných přebytků?

jest vina na Tvůrci, či ve přírodě?

My díme pokrytsky: toť na náhodě!

Ó lež! Ta bída, nad níž srdce trnou,

ta otrávená žití podoba –

jeť našim arcidílem chudoba,

jen lidské spravedlnosti je skvrnou.

Ta dědičným jest hříchem po sto věků,

a jeho nebýt, rájem byl by svět!

A když tak zhřešil člověk na člověku,

chce být sám před sebou již věčně klet?

Ne! Padáť bída vyděděných davů

jak žhavý popel na šťastného hlavu!

Ni sladké veselí v nás není zdrávo,

my prahneme se vykoupit z těch vin,

a milosrdný, dobrý, smírný čin –

to není zásluha, však přísné právo.

A jest-li ves náš důmysl tak tupý,

či tupé srdce, tupá vůle v nás,

že naše dílo, světa řád, se kupí

kol sobství jedněch v obrannou jim hráz

a druhé zmaru bez ochrany vzdává;

my neschopni-li čistšího jsme práva,

by v rovnosť přiblížilo váhy obě:

tož v celou, sráznou křivdu ztopme oko –

a v srdci zatraťme ji přehluboko

a ráznou rukou braňme její zlobě.

Neb vzrostla bída v strašného již obra,

tak velmocensky vládne její děs,

že selže každý plachý počet dobra,

a pozdě na rozvahu, pozdě dnes,

kdy křivda zpupně i svou nutnosť hlásá!

Jen jedna síla jest, z níž možna spása,

dvou půlí lidstva jedna smírná páska:

toť vroucný fanatismus sbratření,

toť žhavé k činům spěšné nadšení,

jak sopka bezohledná k lidstvu láska.