VE VĚNCI Z HLOŽÍ.

Kdys nad palčivou, mrtvě pustou strání

jsem pod les dostoupila s horkou skrání

k své metě, vidné z dálky. Keř to byl,

jenž planých růží sty se vyzdobil

a nádherou jich jásal: žiji! kvetu!

Své růžné lístky rozhazoval kol

v mech, v kadeř mlází, v křídla vánku v letu

i po kamení rozpukané země,

kde chvěly se, jak růžné prsty jemně

by vrásky hladily, jež vyryl bol.

Zde odpočinu před nizounkým hájem,

zde nadýchám se čiré slasti žití

v tom keři, jenž je sobě samu rájem

i světem. Ať svou rozkoší mě sytí!

Jak rostlina chci prožit okamžik

jen v sladkém divu, jímž je květů vznik!

Již vítá mě tu vůně, ptačí zpěv

a prška růží z rozkvetlého loubí,

jež vyklenul si keř, však v jasné hloubi

těch bujně svěžích větvic – jaký zjev!

Tam trčí starý, počernalý kříž,

to znamení, jež bolně povědomo

všem úpícím, a na něm svatá tíž

tkví siná v krvi ran svých. Ecce homo!

Prut planých růží ovíjí mu nohy.

Ó, v kolik srdcí trny jich se vbodly!

Kdo lká, kdo v trýzni jest a přeubohý,

ten k Tobě, Kriste, se i nechtě modlí

svým vzlykem každým, žehem každé rány!

Až růže, drápem zmaru rozškubány,

se rozsypou, pak snítky chudolisté

své trny odhalí – i Tebe, Kriste,

i tebe, Bolesti, jež kryta květem

se tajíš v houšti růží, vládnouc světem!

Tak zadumána hledím v luznou skrýš.

Kol bzučí vosa, obletujíc kříž,

a v ráně prsou Kristových si sedá;

přes Jeho pochýlený obličej

se vánkem klátí pavučina šedá,

jak Veroničin šátek halíc jej;

a trní koruny se sluncem zlatí.

Však hle, – ven z toho vínku smrtné muky

pnou krčky ptáčkové tři kropenatí

a pípají si první tenké zvuky,

ti příští pěvci, volní okřídlenci!

Ó jaké hnízdo! První jitra svit

zde vzplál jich očkám, v trnovém tom věnci!

V tom hloží vzletné žití má svůj skryt,

a odtud rozletí se do dálavy

kdys nad hory a lesů vrcholy

z té umučené, rozbodané hlavy

roj zpěvů s rozkošnými hlaholy!

To spatřila jsem v šípkovém tam keři,

jenž růžné lístky metal do mlází.

Však vzpomínám vždy, jak se kříž v něm šeří,

a vidina mě odtud provází:

když zpěv se vznáší vítěznými vzlety

přes okouzlený kraj, i žasne věk

a k nohám pěvci nadšení a vděk

když kladou vavříny a rosné květy,

pak vzhlížím k jeho zamyšlené tváři

a nad básnivým čelem vidím v záři

jak přízrak vínek z trní uvitý,

v tom vínku hnízdo a v něm ukrytý

roj písní, okřídlených pěvčích dětí,

jež z umučené hlavy k výši letí.