VE VERSAILLESKĚM PARKU.

Trávníky, jak je malovat znal Watteau,

rybníky, chrámky, bělavých soch řada,

basény, nymf a tritonů druž mladá,

a vodu stříká všecka cháska tato.

Hle, v aleji nosítka, samé zlato,

a kolem jezdců třpytných kavalkáda;

to vyjela, dni slunnému tak ráda,

si madame Dubarry – jak zaznívá to!

Ne, to jen sen... kol ticho smutné, teskné.

To v aleji, jež do dálky se stmívá,

se listí stromů jako zlato leskne.

A za listem list padá v krásné vázy,

jak podzimní je vítr s větví schvívá

a do basénů oněmělých hází...