Ve větru.

Veliký parník jako bílý dům

se nese po Volze, v niž klesá slunce rudé.

Já uprchl jsem svojím sousedům,

jsem na palubě sám a stroj svou temnou píseň hude.

V tom v dálce ocelová hladina

se spoustou drobných vlnek rozčeřila

a vítr ve tvář dout mi začíná,

co chvíli roste jeho dechu síla.

Již duje z plných plic a ovívá mé líce...

Jsem jako strom, jímž vítr v poli chvěje.

Vln jeho chytám nárazy – o sobě nevím více

a mocný vítr stále prudčej věje.

V něm písně radosti i vzdechy bolu

mi letí vstříc a s křikem novorozených

ston mroucích zaznívá tu spolu,

pláč hořký ženy mé a dětí mojich smích,

v něm slyším šelem řev a ptáků sladké pění,

v něm cítím vůni květů, zralých plodů,

v něm bouře hukot zní i stromů šelestění,

v něm slyším strašné vzdechy svého rodu,

jenž daleko tam pod bičem se svíjí,

i jásot vraha, jenž ho sráží k zemi...

Dech mocný vpíjím svými nervy všemi,

jsem jako strom, v nějž vlny větru bijí.