Ve větru.

Slyš, píseň má, vtělená ve větru hvizd,

teď naříká pod okny dole, jak raněný pes.

Slyš, píseň má! Úzkost mne mučivě rve,

a do duše kreslí muk nejvyšších děs.

A touhy mé zvrhly se v smuteční květ,

a láska – ta dala mi s rozkoší bolesti pít.

Ó, slyš, vichr, píseň a já – jeden bol:

Jsme štváni vždy – nikdy to nebude konce snad mít.

A přece však, miláčku, vedle mne buď;

Tvůj hlas mi tak kojivě do lkání vichřice zněl.

Je úzko mi, uprchly síly i vzdor:

já na ňadrech Tvých tolik, oh tolik plakat bych chtěl.