VE VÍDNI.

Byl večer letní – tak, jak často bývá,

kdy paprsků směs ve vzduchu se slívá

té zemi sprahlé v slední polibek, –

kdy vánek unaveným lístkem kývá

a vůně šíří se tak opojivá

s tím rojem klidných, světlých vzpomínek.

My Pratrem šli. – Byl polopustý právě,

jen rodin pár ve žluté, svadlé trávě

s pobledlých dětí hloučkem sedělo,

však nebylo ni zmínky po té vřavě,

jež u dětí vždy rozpoutá se hravě,

vše jak by starostmi už zněmělo.

A pojednou se všechno oživilo –

tam odkud’s za městem se vyrojilo

dělníků hejno v šatě zedraném –

a stromořadí, jež dřív němé bylo,

teď směsí hlasů, kroků hovořilo

a bujelo až chvatným životem.

A řečí zlomky chytám, tak jak letí, –

ty cizí jsou, jim těžko rozuměti, –

však náhle u mne česky ozve se:

„Teď vyhnal mne, kdo bude živit děti?“ –

a duch můj rozkochán tam, domů, letí,

vždyť cizí bol tak těžko chápe se.