VE VÍDNI, 12. ZÁŘÍ 1683

Prostřelenou střechou Jungfer Gertrud

dívala se do rozlehlé dálky.

Zvony hlaholily s farních věží,

z dola z ulice zněl lidský jásot,

a z té dálky táhle hřměla děla,

pušky praskaly svým suchým hřmotem.

Prachu oblaka tam poletala,

valila se ke hranicím Uher.

Z nich se nořili a mizeli v nich

jezdci, pěší, vozy v divném chvatu,

větší ne, než kobylek roj polních.

Dívaly se v dálku modré oči

Jungfer Gertrud, ale její duši

zpola zlost a zpola tesknost jala,

jako při povídce zajímavé,

jejíž konec zůstal nepověděn.

Minulé dny táhly plavou hlavou:

přepady a útoky a ohně,

úzkost, obavy a prosby v chrámě,

strachuplné rozhovory lidí

o pohanech zpupných, nezmožených,

zkáze Vídně, konci toho světa.

Turci často harcovali těsně

pod hradbami stísněného města,

poletali na konících pyšných,

v pestrých barvách, každý jako kníže,

silní, opálení, oheň v očích.

– Kdykoli dobyli města Turci,

znásilnili předně všechny panny –

říkali tak lidé a tak nyní

snila plavá hlava Jungfer Gertrud.

Prach se v dálce ztrácel ke hranicím,

děla jen tak ze sna hovořila,

Jungfer Gertrud stáhla nazpět hlavu,

po točitých schodech sešla s půdy

do klidného, střízlivého vzduchu,

kde vše půjde zase starým řádem,

každé povídky se poví konec –

Jungfer Gertrud mrzutě si zívla.