VE VÍDNI R. 1217.

Vévoda Leopold helmici sňal,

projíždí sporé si vlasy:

– Má choti rozmilá, doba je zlá,

nejisté máme to časy!

V říši je větrno. Dvé mračen tam

s blesky a hromy už stojí,

pan císař na pravo, v levo pan král,

co nejdřív střetnou se v boji.

Z Říma pak přichází varovný hlas,

pan papež posílá bully,

že nutno Ježíše vyznati dnes,

že nelze v cesty stát půli.

Lehce to řekne se. Kdybych jen znal,

kam se teď pán Ježíš schýlí...

Pan papež káže mi: k Friedrichu stůj –

což když se pan papež zmýlí?

A k tomu všemu pak já slovo dal

už panu císaři Ottě –

má choti rozmilá, je to zlý čas,

hotové bludiště totě!

Pan král-li vyhraje, musíme pryč

z Vídně a vévodství svého;

císař-li zvítězí, do klatby dá

pan papež dům náš i jeho.

Má choti milá, kde orli se rvou,

nemá se plést ptáček malý –

zrak hodlám vytříti všem pánům těm,

papeži, císaři, králi.

Uherský soused náš, pan Ondřej král,

v zem svatou chce vést své voje –

má choti milá, já potáhnu s ním, –

kříž připnu na prsa svoje.

Co budem zápasit s pohanem tam

o volnost božího hrobu,

v klidu zde budete i naše zem

prožívat nejhorší dobu.

Neboť můj kříž bude ochranou vám,

nikdo se netkne vás ani –

kdo v službě Ježíše jde v svatou zem,

toho dům pán Ježíš chrání.

A než se vrátíme, vyhřmí se bouř,

jež nám teď vyhlídku mate,

potom se uvidí, kdo pravdu měl

a kde je sluníčko zlaté.

Tož vlastní rukou mi přišijte kříž,

tu spásu svoji i moji! –

Vzal helmu, vyšel ven, heroldy slal

pány zvát k svatému boji.

Po Vídni vyslal je, po zemi vší

v města i odlehlá místa.

Kříž měli na pláštích a takto šli

bojovat za pána Krista.