VE VÍDNI

To bledé nebe... vzduch... já dojel domů...

Ulice známé, střízlivé a všední...

už žluté listí tkví na snětích stromů.

Tramwaye, vozy... v odměřeném chvatu

jdou lidé, každý druhý portefeuille nese,

a v líci důležitost byrokratů...

I policisti... vojsko... V chladném vzduchu

havrani plují... též má duše cítí

ten známý zápach umrlčího puchu...

Jsem doma... Hora novin tu a psaní

z mé domoviny... Čtu a čtu a dýchám

ten známý český vzduch náš zase maní.

Vše u nás jak dřív... A jak ostré dýky

to všecko bodá zas dnes duši moji

a útoky v ní rostou, polemiky,

a stará žluč se žilami zas žene

a ruce chce se nových skalpů zase –

mám zas své Češství hrdé otrávené!

Teď v harmonii fatalismu cítím,

že Osud dal mi tuhý sval a spáry

a Nutnost že tkví také nad mým žitím...

Má pohádka mi náhle s bohem dává –

ach, pravda, starým člověkem jsem zase,

buď s bohem, s bohem, pohádko má smavá!

Tam dole... pravda, vše se jiným zdává...

zde žít a bít se – parola jest jedna –

buď s bohem, s bohem, pohádko má smavá!