VE VILLÁCH OPUŠTĚNÝCH.

Ve villách opuštěných,

kde veselý zněl smích

a piana zvuk z oken otevřených –

sten vichru kvílí v nocích bouřlivých.

Teď smutné vrbě nad basénem

již vítr cuchá dlouhý vlas,

a v křoví tichém, opuštěném,

jen zazní kosa táhlý hlas,

šum listí, jímžto zima lože zemi stele,

a večery jsou dlouhé, neveselé.

Jak truchle šustí dub i rákos na hrázi!

jdou těžká, modrá mračna v teskna chvílích

a jestli slunce vnikne do okenic bílých,

sám v tichých jizbách paprsek se prochází...

už plamének je chmýřím šedým spiatý,

a révy černá kostra klepe svými hnáty.

Jen duše má se v zašlý čas ten vrací,

co smrt a smutek chová v očích sklenných,

kde leží prach a upomínek pel,

kde zhasl svit a zpěv již oněměl,

a nestaví se ani přeletaví ptáci

v těch sadech vyrudlých, kde vane chlad a žel,

a villách opuštěných.