VE VLAKU.

Již jedem’. Kraj za krajem v dáli mizí:

vsi, městečka a hrady, stráně, lesy –

a krajina a lid – to vše mi cizí,

jen smutek bezměrný se na mne věsí.

Tam daleko, kde soumrak k zemi padá,

tam – vzpomínám – se smích můj kdesi tratí,

to když mi řekla, že mě má tak ráda –

ach ráda? – – – Kola do pražců tak mlátí!

Já přišel ještě v čas ku nasedání,

však srdce zmeškalo – tam kdesi kvílí –

Dál jedem’; skutečnost’ tu, tamo zdání – –

Ten sen chtěl žít’ bych ještě chvíli, chvíli.