VE VLAKU NA JAŘE

Pole, louky, lesy, pole, louky, lesy,

kolik napočítals dneska zelení?

Vrchy, skály, žleby, úvozy a stráně,

kolik tvarů splývá v tomto vlnění?

Sázavo, jak hadem pokojně se vineš!

Vsi a městečka, jak chlapci z okolí,

umělci, vás kladou z dětské stavebnice

v sady ovocné a mezi topoly!

Jako sen ty všecky skutečnosti mijí

po skle vagÓnu a po tvé sítnici.

Ale venku vskutku skřivan nad tím zpívá,

vskutku není jabloň vzkvetlá v štěpnici.

Stéblo se stéblem a vlna půdy s vlnou,

stromek se stromem a s květy květ a květ

s pohyby a zvuky, se světly a stíny

z živé krásy vroucí skládají nám svět.

Blahoslavení, kdož tuto krásu chápou,

čistým douškem jejím srdce posílí,

vědouce, že proto pro náš zrak je krásou,

bychom života z ní smysl vypili.

Blahoslavení, kdož tuto krásu chápou,

ale sláva těm, kdož nezapomenou,

nikdy nesmíří se v mysli ani srdci

s jinou skutečností, nevykoupenou.

Že v té kráse jako v růžolícím jabku

na každičkém místě hlodá věčný červ:

bída, zotročení,

kterým konce není,

strašlivá v té kráse nespravedlnost...