VE VLAKU

Spousta škatul leze v kupé,

kufry, vaky – dáma křičí,

za ní zrudlý manžel cupe –

bozi, kde už jsem je zřel?

Zavazadla místí hbitě:

„Pozor na to!“ ona stále –

„Prosím tě, jen nekřič, dítě!

Nic se tomu nestane!“

Ejhle, holoubci mí smělí,

vždyť to manželský můj párek,

celou noc jsme spolu jeli –

jak už se to dávným zdá!

Dveře třískají, hluk stichá,

povely zní, dlouhý pískot,

trhnutí, stroj těžce dýchá –

vlak vyletěl z nádraží.

Rozsedli se na sedadle

– leží cosi mezi nimi –

svěžest pryč a oči vpadlé,

tak, tak moji holoubci...

V taktech duní kolejnice,

cizí krajina v zad prchá –

ani slova nemluvíce

dívají se okny ven.

Ticho... ticho... kraj se žene

stále na zad... Náhle ona

oči svoje zaslzené

po něm zvolna otočí.

Zamknu víčka ze soucitu –

ať se jejich episoda

raděj dříve a zde v skrytu

beze svědka odbude.

Zasténala tichým hlasem

– znám ty tony utrpení –

„Jinak, jinak myslila jsem

že bude můj život teď...

„Co ti chybí!“ ptá se suše,

„co máš zas už? Nerozumím – “

„Vlastně nic. Jen moje duše

v nitru stále pláče mi.“

Jak ta svatební má kytka

připadám si... vlekli jsme ji...

pak z ní zbyla suchá snítka...

leží teď kdes v smetišti.“

„Jaká hloupost!“ znaveně děl.

Chvíli ticho... Rozuměl jsem.

Její drama už jsem věděl:

– Zde by měly růže kvést –...

„Dneska vím, proč teta Frycka

vždycky mne tak litovala,

je to duše poetická,

sama byla nešťastná –

„Květ jsi, poklade můj sladký,

říkala mi teta Frycka,

budeš plakat, až tvé plátky

vítr polem roznese!“

„Přestaň jen s tou poesií,

dej mi pokoj s tetou Fryckou–

jiní lidé také žijí,

také, myslím, bez plátků!

Čert vem verše a ty city;

vracíme se do života –

na ty sentimentality

měla jsi už času dost.

Mluvme vážně. Strach mám jaksi,

že ten byt náš vlhký bude –

a jak to je s tvojí praxí,

dítě moje, v kuchyni?

Obávám se také služky,

již ti pošle teta Frycka – “

zalét zrakem v líc své družky,

pak máv’ rukou, zmlk’ a zív’.

Mlčela. Já hledl na ni:

ztrnule se oknem dívá,

bílou ruku tiskne k skráni –

„do života“ tedy tak...

„Do života, do života!“

šumělo to mojí duší...

„Do života, do života!“

pro sebe si supěl vlak...