Ve vlaku.

K půlnoci nedaleko. Knihu odkládám,

syt její stravou, umdlen dojmův tíží,

jaksi mi smutno; cítím, že jsem sám.

V tu dobu jindy oči se mi klíží,

a tiše kolem unavené hlavy

se ubírává snů sbor mihotavý.

V tom zazní prudce zvonek před prahem;

otvírám dvéře, posel v dlaň mi tlačí

udýchán list s tím stručným obsahem,

jenž k blaha výkřiku i žele stačí:

„Vyprav se domů nejprvnějším vlakem!“

Snad to ten sen, jejž marně dnes jsem čekal?

Či luzné hry té blud a oklamání?

Aj, posud papír v třesoucí se dlani,

jejž vždy a vždy zas prohlédávám zrakem.

Však k čemu chvěl bych se a lekal?

Matička zdráva, otec pln je síly,

sestra mi puká poupětem a kvete

a včera list mne došel od děvčete –

k čemu jste slzami se, oči, zavlažily?

Kéž mohu s větrem letěť o závod

nad pásmem lesů, luk a hor a vod,

anebo raděj s onou myšlenkou,

již před chvílí jsem prosnil s milenkou!

Kéž už tu ráno! Doma není dlení,

a všecko tělo třese se a chví.

Vycházím z domu v divém rozčilení.

Měsíční záře po domech se skví,

ulice pusty, v hlavě se to rojí –

kéž na rodném již prahu noha stojí!

Jdu ke stanici. Tma se rozprchává,

sem tam již chodci stejným směrem pílí,

jen ještě strpení měj, srdce, chvíli,

o pozvol ještě, mysli nedočkavá!...

Již usedli jsme v jizbě letavé

a piskot sviští po rozlehlé pláni;

stroj prodírá se v mlhy prchavé

a ptáci podél z křovisk ulekáni

do mlžné výše perutěmi vanou

nad zemí ještě v rose uplakanou.

A v tichu, jež se tlačí na padol,

jen vrzavý teď klapot slyšíš kol,

a než se nadáš, v mlhavé tam dáli,

jež jako alpských vojsko titanů

východních horstev mocné střeže skály,

velebně vychází, aj, z mračných balvanů

čarovné slunce. Topíš v něm svůj zrak,

jak zřel bysi je snad dnes poprvé,

a v sousední ten jeho snivý mrak

jak zaklet noříš lidské oko své –

a hvizd a skřek. Stroj uhýbá se letem

do klína lesův, zádumčivých luk,

jež rozešly se s životem a světem,

a v jejichž ticho jediný jen zvuk

zabloudí strojem, který tudy hvízdá.

Jsou opuštěna v ratolestech hnízda,

jen v korunách tam němým letem žije

ta ulekaná ptačí melodie;

ustrašen ušák v příkopu se tulí

do strážných kapradin a měkkých mechů

zelenou povodní jak utonulý –

jen parostroj tu hýká stonem vzdechů.

A hvizdot nový. Pěkný háj nás vítá,

po březích mohutné a vážné řeky

se klade palouk úrodný a měkký.

Brav se skotem se idyllicky splítá

v lahodný obraz, v jehož koutě vlídném

ves důvěrně nám s kostelíčkem kyne,

k němuž se hřbitov úvalinou vine,

kam těla kladou po životě bídném.

To všecko mžikem, jak ta myšlenečka,

jež ve hlavách nám zabřeskla tu chvíli

a zakroužila bludně do kolečka –

že jsme tu ještě, ti tam byli, byli...

I sahám po svém listě, čtu a blednu zas,

a líně se mi vleče stroj i čas...

A opět kola dál se krajem točí

a všecko prchá, až se kalí oči.

Hřbitůvek veský! Kolik vás tam dříme,

co tužeb cítili jste jak my tady;

i vy jste měli bujný věk svůj mladý,

jak my zde svoji mladosť utrácíme.

I vy jste tulili se druhdy asi

v měknoucích loktů tíseň vábně milou,

i vy jste nořili se v hojné krásy,

jež chystaly vám náruč přespanilou,

i vy jste v sladké báji života

slyšeli hlas, jenž láskou klokotá,

i vy jste v slzách otcových i matky

ten čarovný ráj zakusili sladký!

A teď jste prachem, jejž sem vítr hází

k špinavým stroje troudům kolem nás.

Už jenom vzpomínka vás kvapná doprovází,

a chvátáme, hle, v jiné kraje zas.

Stroj hvízdá dlouho. Město kyne v dáli!

Komínů trčí celý bludný les

dýmavým sledem vážně do nebes –

a společníci moji zajásali.

Jsou doma, blazí! Já tu zůstal sám

a čítám hladového stroje vzdechy,

než pohne ztad se k horským končinám,

kde duše má snad opět najde těchy.

Již hnul se vůz. A ještě v slunce třpytu

se pyšní město, jemuž pozdravení

posýlám v duchu, pln jsa divných citů,

jak často kouzlem vše se v světě mění.

Před dvaceti jsem lety tudy kráčel

co bludný chodec o poutnické holi,

an rolník ještě hroudy ryl a vláčel

a brázdami šel kůň a těžcí voli.

Dnes komín čmoudí na pískové lany,

klas dozrál posledně a za plotem

jen bídným ještě žije životem

v stebélku suchém, lidmi udupaný.

Tak rostlo město. K chalupám se těsně

továren přidružila nádhera,

a o každičké plnokvěté vesně

zeď povyvstala z půdy některá;

kde alej hustá vedla po silnici,

dnes pyšných domů vyrostla již řada,

a kde dřív potok běžel bublající,

špinavá stoka vodojemem padá;

a kde se nesla k výši pýcha bran,

tam nádherný svůj kupčík zrobil stan,

a chaloupka kde chudá skromně stála,

tam lidská choutka palác zbudovala.

A lidé uvnitř – kde že jsou ty tváře,

jež vídával jsem před dvaceti lety?

Ti poznali by s těží písničkáře,

jenž v ideálův uváděl je světy

a zpěvy nade hroudy vznešenými

radostně k nebi povznášel se s nimi!

Ta tam je píseň, peněz cinkot zvoní,

ta tam je výše, jen když blaze v hloubce,

což po té výši, už je dávno po ní,

a v paláci se nesní o chaloupce...

Ó chaloupka! Tam v horském dříme klíně

a ze zeleně sotva proniká!

Teď asi otec vrata odmyká,

a dvorkem po zástěře matiččině

se nedočkavě drůbež naše točí!

Ó proč mi vlhnete zas, moje oči?...

Již dávno prchly po nezvratné trati

nového města hrdé komíny,

když objaly mě těsné skaliny,

bych do syta v nich moh’ se vyplakati.

Však neplakal jsem se slzami v oku:

jen stichlá sklonila se k prsům hlava,

jen zabušilo srdce v levém boku

a myslí lomcovala paměť dravá.

Pak zraky stáčím ještě jednou k městu,

jehož se obraz v mlžné dálce houpá,

a dál tu konám nejistou svou cestu;

a jako maní na paměť mi stoupá:

Zda vy jste též, vy Češi bohatí,

tak vroucně naši, jak jste druhdy byli,

když hlad jsem kol vás slýchal stonati

a o sluch nářky vašich žalů bily?

Skřek, hvizdot, stanice. – Již slunce uklání

se ku západní straně ohnivé.

Stín za stínem se klade po nivě

a z blízké vsi je slyšeť klekání.

Jak modliti se mezi prkny těmi?

Zníť ovšem tichá píseň haluzemi,

jež modlitbě se podobá, co kolem

tichounce táhne po stráni a dolem,

však v této jizbě prkenné a nudné,

v níž zisk a klam a šalba stálým hostem,

i nejbohatší citem srdce chudne,

ač světa bídným klne nepravostem.

A přece tamto! Slunce západ zlatý

naděje ke mně pršky posýlá,

myšlenky mé jsou k tužbě rozepjaty

a želem, slastí dmou se ňadra má.

Ó ptáčku, jenž tu letíš, křídloma

mi zatřepetej v písni na mou hruď,

ó zazni měkce v srdci, struno má,

a potěchou mé bědné duši buď!

Vracím se domů! Stroj však tichne, vázne,

nadarmo čekám jeho písknutí,

ovzduší všecko života jak prázné

a touha má se choulí k zármuti.

Ač nevěřím, že předtuchami hlásá

nám osud chladný, že je po všem veta,

že ve tmu sklesla skvělá tužeb krása,

že v blízké chvíli skutečnosť nám smetá,

co vykouzlila mysl do duše –

ach, kdo by uvěřil co předtuše?!

Ó srdce pošetilé! Což jen trud a bol

lidského tušení je údělem?

I jarý smích má slzný světa dol!

Snad také plesná radosť právo má,

by tušila ji mysl zvědavá –

snad v zpěvu dům náš vstává veselém,

snad nový švakr teď k nám zavítá,

kde růže proň je v koutku ukryta....

Snad teta z ciziny, neznámý strýc

po letech přijeli nás navštíviti –

ó srdce, ustaň v uděšení bíti –

radostné překvapení jen, nic víc!

Ó srdce bláhové! – – Stroj píská vzduchem,

až všecky kosti bolesť proniká,

až srdce v těle divným chví se ruchem,

až oči vlhkou mlžinou se kalí.

Obrázek námluv, strýcův, tet

jak vidina se pustil v let;

hlava mi jedním ohněm plane, hoří,

a oko v nový děsný zjev se noří:

aj, vidí kněze, zástup, hrobníka,

a průvod černý ubírá se v dáli

po bílé silnici, hle, již se tratí –

a oči mé musily zaplakati!

Stroj stanul, slézám. Dělník na stanici

vypráví druhům tiše u řeky,

že v osamělé naší ve světnici

můj otec právě – skonal na věky.

Jak dospěly mé bludné k domku nohy,

jak zaťal jsem své ruce do kliky,

jal upadl jsem k zemi přeubohý –

ví jen ten Bůh nad námi veliký.

A když jsem prozřel, spadl paprsk zlatý

na bílou mrtvou líci otcovu,

a já tu ruce v křeči maje spjaty

a duši plnu pout a okovů

jsem dlouho stál tam jako socha němý,

až ráno svitlo z okna haluzemi.

A zase kolem vlak se ubíral,

v němž na sta blažených i nešťastných;

tam výskla radosť, u nás plakal žal –

zde slzí tok, a tam zas bujný smích.

Stroj času stejně hlučná kola zvedá –

kdo pod ně přišel, tomu běda, běda!...