Ve vlaku.

Plný vlak. – Jen mužské tváře kolem –

mladší, starší. Těla plná síly

u těl, v ruinu jež obrátily

těžká práce, bída s alkoholem.

V cigaret a cigár čpavém kouři

svítí oči, tážící se plaše:

„Uvidí nás ženy, děti naše?“

A vlak zpívá píseň v rytmu hravém:

„Nejste už tátové, nejste už lidé,

modří jste vojáci bez domova.

Hloupé je myslit, co bylo, co přijde,

co pro vás budoucnost v klínu chová.

Vůli i rozum svůj vyvrzte z hlavy,

šlápněte na srdce, v němž ještě cit.

Vzdorovat? Prchnout? Eh – kulka to spraví,

nechce-li vojáček poslušen být.

Nadšení v prsou pro steré ty vraždy,

střílet a bodat – tak sluší se vám.

Synem a tátou že voják je každý?

Bláhový, slyšel’s: Cit v srdci svém zlam!

Všecko je jasno: Vždyť poručil kdosi –

Nu – což pak? Voják má poslouchat!

Doma že pláče kdos, zoufale prosí?

Jeho to vina, vždyť může se smát!

Smát se a smát, až slzy jdou v oči!

Smějte se také tak z plničkých plic!

Svět se tak tichounce dokola točí –

štěstí a životy vaše jsou nic...“