Ve vlašské kapli.

Ty dětské tklivé zpěvy

tak mluví k srdci mi,

vše bol a trpké hněvy

pod tóny sladkými,

pod tóny Božské něhy

hle, tají jako sněhy.

A letí kolem skrání

jak Božích věštců dech;

to tiché žalování

zkad slétá na křídlech

a rozlévá se vzduchem?

mé srdce jest mu sluchem!

Jak myrrhy hořká vůně

se řine do ticha;

kde květ jest? kde spí v lůně,

zkad vstoupá z kalicha?

té z alabastru číše

kdo rozbil jí, zkad dýše?

I hluboko se táhne

ta jemná trhlina:

ó jistě v nitro sáhne

a srdce protíná;

tou prchlo všecko snění,

vše v jednom okamžení.

Tou radosť šla a více,

jak prýští ze kmene

ven vonná pryskyřice,

ty žíly zlacené;

tak v slzy hned se slila

na trhlině, jež zbyla.

Ó cítíš je v té písni,

v níž vlhne náhle zrak;

hle, cizí slzy v něm se tísní

a nevíš ani jak,

co soucit řinou s oka

Tvé duši do hluboka.