VE VLEKU DNÍ.

Na mosty z betonu ztvrdlá zem’

pod našich pěstí nárazem

mincemi zvoní.

Jdem’ spolu, jdem’,

však za ruce již se nevedem’

a hlava se těžce kloní.

Pomalu vlekou nás šedé dni.

Slunce se mlhou polední

probíjí stěží.

V náš slunný sad

již severák ostrý počal vát

a na zemi listí leží.

Tolik jsem světla ti sliboval.

K žhavé jen plotně přikoval,

utahal dětmi.

Již srdce se,

pták zraněný, zmítá po lese,

pod zulámanými snětmi.

Vzít je, ó, měkce vzít do rukou,

než se mu křídla utlukou

o dlažbu země,

než krví svou

zem’ zbarví jak žhavou růmělkou,

to pro nás vždy – mlčky – němě – –