VE VOLNÉ CHVÍLI.

Tu chvíli chyt’ jsem jako zlatou rybku

a jako lesklé, třpytné její šupiny

tak čítám prchavé a hravé vteřiny

a lehké co květ růžového šípku.

Mám verše psát? – Kde jsou? A přec, můj bože,

co vřelo v hrudi jich po týden celý!

Je darmo hledám, nevím, kam se děly,

tam cigareta kyne, číš a lože.

Snad sníti jen a zavřít oči zvolna

a nechat vzpomínku, ať plesná, bolná,

si hraje na mé duše slunném povrchu,

či lépe cit svůj blouznivý a plachý

odívat v básně drahokam a nachy,

či výsměchu jej dáti pod sprchu

a pouštět klidně modré vločky dýmu,

se vysmát verši, obrazu a rýmu?

Tam fotografie a rytiny.

Mám sáhnout k nim? – Tam dopisy mé ženy,

mám čistou ryzostí jich osvěžený

se vrhnout v lásky bezdné hlubiny,

snít o mladosti? – Nevím. – Aj tam kniha,

svým zdobným hřbetem, jenž se v slunci míhá,

mne láká. Čísti verše, jaké štěstí!

toť plný pohár jeho ke rtům nésti.

Leč který z pěvců, jenž mi krášlí žití,

má údělem té krásné chvíle býti?

Zrak těká po knihovně – léta minulá

se svazky knih se za mnou zvolna šinula,

ta knihovna, ta se mnou rostla časem

můj život hovoří z ní družným hlasem.

Dál v cizí světy! Tam stoh časopisů.

Pryč – nechci potopit se v kalném hnisu,

jejž lidstva rány rozjizvené denně

na povrch tlačí, v chmurné této pěně

je ovšem pravdy moc, však více špíny,

a já jsem dnes tak božsky, božsky líný.

Vím, půjdu hrát si s děckem svým a vstanu,

tam nalézt měl jsem rosu, nektar, manu

té volné chvíle, rychle pokud čas.

V tom bijí hodiny, slyš, ráz a ráz,

je po všem. – Snění, verše, vše je dým!

Kéž podruhé v čas budu chytřejším!

Tu chvíli chyt’ jsem jako zlatou rybku

a jako lesklé, třpytné její šupiny

mi vyklouzly ty krátké, hravé vteřiny,

tak lehké co květ růžového šípku.