Ve vůni šeříka.

Obláčky jak labutěnky

modrem plovaly,

nad šeříkem zlaté mušky

poletovaly.

Jak ten večer na zahrádce

duši oblaží!

vyšel si tam mladý Fedor

s knihou pod paží.

Zřel, jak na obloze zkvětly

růže červánku,

jak zas bledly, tu když tichnul

ševel skřivánků.

Jak se v kraji zašeřilo,

měsíc vycházel,

jejž pak démantových světů

průvod provázel.

Fedor touží, „jak by se tu

blaze snilo mi –“

ale s knihou v pokojík mu

velí svědomí.

Bílý prapor lunné záře

visí na hlohu –

setrvej tu, nežli Fedor

skončí úlohu!