Ve vyhnanství

Jak z jiného bys světa vyděděna,

od neznámých břehů odplavena,

má duše, jsi ty samý stesk!

jak v bolesti by, pro niž není jména,

ty v bludišti jdeš našich stezk.

Své oči vyděšené hrůzou kraje,

vždy pozdvižené k nebi, jak bys ráje

tam tušila ti uzamčených bran!

Co v tobě dřímá, jaká pohádka je?

sen, jenž byl náhle ztroskotán?!

Strom v květech zašumí či ševel v křoví,

hned nasloucháš, snů plná, co ti poví,

hned nad pramenem stavíš krok,

dech tajíš, na smích jeho zvonečkový,

a dumáš, nad jeho se chýlíc tok.

Den sluncem přioděli, blankyt hoří,

červánků ohně planou na pohoří,

v noc vyhrne se sláva hvězd,

hned křídel vzpomínka se z tebe noří,

však tělem spoutána, jak chceš se vznést?

A večera, když táhnou měkké stíny,

zpěv ptačí očaruje hvozdu klíny,

zas teskníš, zaúpí tvůj vzdech!

to vzbudil se as – které domoviny! –

hlas nezapomenutelných ti ech?!

Jak slepec tápeš stále, ať jdou léta,

ni jedno z jar zde pro tebe nerozkvétá,

ó sirá, kdy a kde tvá skoná pout?

Kdy uzříš loď, jež pluje z tvého světa,

kam toužíš s břehů našich odeplout! – –

Nad rakví stanul jsem sám v bolném snění,

ty bledé tahy zřím, to uklidnění...

ó duše, ptám se, rci mi teď:

loď připlula už tvého navrácení?

a ty sem vepsala’s tu odpověď?!