VE VYSCHLÉ STROUZE.

V zapadané, vyschlé strouze

hnije, stlívá svadlý list,

kde dřív potok pěl, teď pouze

větru táhne smutný hvizd.

Ale z černé vlhké půdy,

jak ji kdysi svlažil splav,

jaká houšť se zdvihá všudy

divě pomíchaných trav.

Nad ostřicí rozvírá se

pyšný vějíř kapradin,

v blankytových očí kráse

pomněnek sta trhá stín.

Mech tu bují podle travky,

třtina chví se bohatá,

na stvol věší netykavky

konvičky své ze zlata.

Kdy vše zprahlo žárem léta,

tu vždy zeleň, svěžest, chlad,

vše tu kypí, roste, zkvétá

z černé prsti posavad.

A jak do té lesní hluše

kráčím v parné tíze dnů,

na život své vlastní duše

maně vždy si vzpomenu.

Vyschnul smíchu jarý příval,

odtek bujných plesů proud,

kde dřív šumný duch si zpíval,

zapadlý je tichý kout.

A když dosud květ se blahý

v jeho stínech uhostí,

je to jenom z tvojí vláhy,

vsáklé v hloub, ó, mladosti!