Ve vzpomínkách.

Jak bílá oblaka mou duší táhne sen.

Ve svojich vzpomínkách zřím jednu z oněch žen,

jež miloval jsem kdysi.

A stále víc a víc se z temnot noří líc,

a v duši plane mi dvé černých zřítelnic

a něhyplné rysy.

Ach, toto děvčátko jsem míval z duše rád,

nosila empirový, dlouhý, řásný šat

a klobouk bílý,

a její malý ret se stále usmíval,

jakoby k polibkům, jen k políbením zval

v diskrétní chvíli.

A znovu vidím ji, jak by to bylo dnes,

jak se mnou kráčí zas ve stinný, šerý les;

má ještě šaty bílé,

a ptáci zelení zpívají na sněti,

a ona, naivní, mi leží v objetí,

té šťastné chvíle!